I návrat z emigrace komentuje – ostatně tak jako všechno dění ve svém životě – otevřeně: „Lidi v divadlech měli máslo na hlavě, a když jsem se zjevil znova doma, tak se začali stydět, a jak se to máslo vohřálo, tak jim teklo po držce.“ Slova patří Pavlu Landovskému, o kterém napsala životopisnou knihu jedna z jeho bývalých manželek Helena Albertová.
Pavel Landovský je výrazný herec i autor a persona po všech stránkách pozoruhodná. V autobiografické knížce, kterou sepsal s teatroložkou (a jednou ze svých manželek) Helenou Albertovou, si nebere servítky, ať mluví o sobě či o svých kamarádech nebo o těch, kteří mu dost často na cestě životem zkřížili stéblo. Kniha s výmluvným názvem Lanďák báječně ilustruje pošetilost všech hodnocení, jež by výraznou uměleckou individualitu snad chtěla někam zařadit.
Třikrát Pavla Landovského nepřijali na Divadelní fakultu pražské AMU, kde mínil studovat režii. Prý pro „nedostatek talentu, inteligence a fantazie“. Tedy zrovna ani jedna z těchto kvalit mu samozřejmě nechybí, naopak, spíše přebývá – a v tom bylo možná v různých konfliktních situacích jeho života jádro střetů s průměrem, který jej chtěl přistřihovat k obrazu svému.
Kniha o vyhlášeném bouřlivákovi není snůškou pocitů ani narychlo poskládaných výstřižků. Má logiku, strukturu, pevný řád, nevyhýbá se protagonistovu soukromí a dost věrně popisuje jeho úspěchy, pády i úlety. Kromě životopisné části nabízí v komentovaných ukázkách i druhou, pro něj osobně nepochybně zásadní tvář: tvář Landovského – dramatika. Kapitola se jmenuje Nejsem jenom kašpar aneb Protentokrát o psaní.
Když vypráví, nestylizuje se, mluví, „jak mu zobák narostl“. „To bylo v roce 1956. No a mě vyhodili ze školy z mravnostních důvodů, protože jsem přived do jinýho stavu děvče ze slušný rodiny a musel jsem se oženit...“ A hned přidá další příběh, jak se zase rozvedli a jak svou dceru z toho manželství pak viděl až po třiceti letech.
Knížka Lanďák ale není psaná proto, aby se senzacechtivý lid dozvěděl intimní podrobnosti z hercova života. Není postavena na vzpomínkách slavných přátel či na slavné přátele. Snaží se postihnout obojí: i život soukromý, i kariéru – což u Landovského ostatně dost splývá.
Vyprávění ctí časovou posloupnost dosavadního života, když začíná u babičky Anny, která byla podle vnuka „emancipovaná a na svou dobu vzdělaná ženská“. „Chtěla mít ze mě přinejmenším Čechova nebo Lomonosova, nastojaščego russkogo intěligenta,“ vzpomíná na osobnost babičky, u níž zřejmě lze hledat kořeny vnukova časného příklonu k uměleckým výbojům. Přidává ukázky ze svých deníčků, jež si poctivě (s pomocí babičky) vedl už od 1. září 1941, kdy „pan řídící nám řekl, kdo nás bude učit číst a psát, kdo náboženství a kdo němčinu. Za dobu od 1ho do 26ho září jsem 2× stál a jednou klečel...“
Landovský nicméně připomíná „slušnou rodinu“, z níž pochází a jež rozhodně nebyla nudnou všední famílií. Zmíní se o tom, jak se maminka, co „nebyla z chudejch poměrů“, seznámila s fešným ředitelem lihovaru, jinak reemigrantem z Ruska, který pak „byl v roce 1948 pod hledáčkem KGB“. Co vzpomínka, to nevšední příběh. Popisuje pochopitelně, jak sbíral první zkušenosti u divadla, že hrál v operetě a jak začínal u filmu, když Alfréd Radok točil v Teplicích film Dědeček automobil... Talent i výrazný typ předurčily Landovskému proslavit se v dobrých inscenacích dobrého divadla i velkých rolích v kvalitních filmech. Nátura mu nedala, stýkal se s lidmi, kteří se, tak jako on, nepodřizovali, nenormalizovali a následky na sebe nedaly čekat.
Kapitola o emigraci je zajímavá nejen tím, jak vynucené odloučení Pavel Landovský prožíval, ale rovněž připomínkami osobností světového divadla. Už z názvu kapitoly Když není kam se vrátit je zřejmé, že lecjaká trpkost z návratu, když „český divadla už zapomněly, že tu někdy byl nějakej divadelní herec Landovský“, přetrvává. „Suma sumárum za dvacet let doma, pokud jde o divadlo, pouze šest divadelních rolí. Žádná sláva,“ končí Pavel Landovský své vyprávění.
Helena Albertová, Pavel Landovský: Lanďák Nakladatelství XYZ, 2010, 276 stran
