* LNV Praze teď všude visí plakáty na Román pro muže a...
... a vy si taky myslíte, že ta holka s odhaleným ňadrem na nich jsem já?
* LN Má dlouhé zrzavé vlasy jako vy a do tváře jí není moc vidět.
Mě se nikdo neptal, jestli bych na plakátě vůbec chtěla být. Ale mě ta situace baví. I můj otec se mě ptal, kdy jsem to fotila – a já mu říkám, podívej se pořádně, to přece nejsem já!
* LNA nevadí vám, že nejste na plakátě k filmu, kde máte po dlouhé době velkou roli?
Je to sice plakát k filmu, kde hraju, ale nemám v tom ohledu žádnou ambici. A nikdy mě nenapadlo, že si tu modelku na něm někdo bude spojovat se mnou. Teď se tomu musím smát.
* LN Vaším spoluhráčem v Románu pro muže je Miroslav Donutil, který mívá tendenci ovládnout celý plac. Nebála jste se, že vám nepřenechá prostor?
Ne. To je o komunikaci herců a nejvíc o režisérovi, který má ukočírovat, aby každý prostor měl. Pan Donutil je ve filmu hlavní postava, takže mu hlavní prostor patří, ale zároveň myslím, že i on chápal, že – jak se říká na divadle – krále zahrají poddaní. Každý z nás ostatních dotváří nejen své linky, ale i ty jeho, všechno do sebe musí zapadat.
* LN Tali v Románu pro muže je pro vás po dlouhé době velká filmová role, jinak jste teď mívala spíš menší – v Jánošíkovi, 3 sezónách v pekle a dalších snímcích. Proč se vám hlavní role vyhýbaly?
Zaprvé proto, že tu nejsem jediná mladá herečka: mladých, a talentovanějších než já je tady hodně. A zadruhé – právě kvůli angažmá v SND jsem musela několik zajímavých nabídek odmítnout, protože se to nedalo časově sladit.
* LN Jediná nejste, dokonce se dá mluvit o tom, že do českého filmu dlouhodobě míří vlna mladých slovenských hereček – vedle vás třeba Eva Kerekéšová, Andrea Kerestéšová, předtím Zuzana Norisová, Zuzana Kanócs... Dovedete to nějak vysvětlit?
Ne. Vždyť i u nás hraje Aňa Geislerová v seriálu Nikdy neříkej nikdy. Funguje to obousměrně, ale v Čechách se točí nepoměrně víc než na Slovensku, tak jsou tu Slovenky víc na očích. Ale proč se na konkrétním castingu dá přednost Slovence před Češkou, je spíš otázka na režiséra.
* LN Je zvláštní, že slovenský bulvár není žádnou jinou herečkou tak posedlý jako vámi. Proč?
Možná už si vystříleli všechny ostatní? Podle mě mi to dělají naschvál, protože vědí, že o bulvár nestojím. Jsem zastánkyně slušné komunikace: nikomu nevyhrožuju ani nikoho nikam neposílám, ale snažím se jim vysvětlit, že nemám zájem a že nesdílím názor, že i negativní reklama je reklama. Už nebojuju s nimi, ale sama se sebou, abych si uchovala nadhled, aby se mě to nedotýkalo. Je to boj s větrnými mlýny. Když jim tu informaci nedáš, tak si ji vymyslí, nějaká fotka se vždycky schrastí. Velmi dobře vím, kteří lidé chtějí, aby se o nich psalo, dokonce o sobě ty informace sami poskytují, tak proč se prostor nedává jim?
* LN Asi zvyšujete čtenost.
Určitě ne. Myslím, že na Slovensku nepatřím k populárním hercům – už jen proto, že nehraju v seriálech.
* LN A když prý nejste populární, poznávají vás lidé na ulici?
Když jdu se svým přítelem, hercem Tomášem Maštalírem, který je podstatně slavnější než já, tak ano, protože vědí, že to zrzavé vedle něho budu já. A i jinak občas ano. Paradoxně si mě pořád spojují se Skřítkem, což byl seriál, kde jsem hrála, když mi bylo deset. A pořád musím poslouchat, jak jsem se nezměnila, což je trochu frustrující.
* LN Často jste v rozhovorech mluvila o tom, jak jste si v dospívání připadala ošklivá. Jak jste vnímala svůj přerod v ženu?
Ale to je proces! Ženou budu až tak po třicítce. Mám ještě tři roky. Zatím se měním. Já jsem se svou ženskostí dlouho bojovala, protože jsem se cítila bezpečnější v pozici vagabunda. Žena jsem a jako žena se musím a často i chci chovat. Ale zároveň nechci ztratit toho malého čerta v sobě. Moje role Tali v Románu pro muže je v něčem ženštější než já, protože – a teď nechci říct, že to pro mě je podstata ženství – má priority zúžené na to, aby dobře vypadala a aby ji někdo zabezpečil. Já takové věci řeším, jen když musím: nemůžu třeba na premiéru přijít jako hajdalák.
* LN Jste velice útlá, asi nemáte úplně konfekční velikost. Jak řešíte nakupování oblečení?
Průběžně. Největší problém bývaly šaty na premiéry a podobné akce: v dětském oddělení nic takového nemají a v dospělých velikostech jsem utopená. Ale měla jsem to štěstí, že jsem objevila mladé slovenské návrháře, kteří mi ušijí věci tak, jak potřebuju. Při své práci pořád střídám kostýmy a šaty a v civilním životě je pak už tolik neřeším. Mám ráda pěkné věci, ale že bych byla jejich otrokem... To možná přijde po té třicítce.
* LN Před třemi roky jste získala cenu pro nejnadějnější evropské herce – Shooting Star. Jak vám pomohla v kariéře?
Dostávala jsem zajímavé nabídky ze zahraničí, ale zároveň jsem měla rozdělané věci na Slovensku. Nemohla jsem jen tak prásknout dveřmi a odejít. Ale Shooting Star pro mě znamenala obrovskou zkušenost. Byl to takový legrační tábor celebrit: tři dny jsem na Berlinale chodila po červeném koberci, ale když pak člověk vystoupil ve Vídni na letišti, ani pes po něm neštěkl. Pro mě to bylo přínosné hlavně tím, že jsem se tam musela naučit mluvit o sobě, sama sebe prosazovat. To jsem dřív neuměla a musela jsem si v sobě v tomhle ohledu posunout hranice.
* LN V hereckém odvětví působíte skoro odmalička. Necítíte se někdy vyhořelá?
Jasně že jsem občas měla chvíle, kdy je člověk fakt unavený – ani ne tak fyzicky, jako co do pocitu, že už nemá co dát. Ale už dřív jsem si uvědomila, že člověk pro tohle vydávání potřebuje i hrozně moc dostat a prožít. A tak se snažím najít si čas i sama pro sebe. Tohle léto jsem si řekla, že nebudu pracovat, bouchala jsem do stolu pěstičkou – a podařilo se mi to! Hodně jsem cestovala a snažila se něco zažít.
* LN Teď vám začíná divadelní sezona, ve Slovenském národním divadle zkoušíte mimo jiné Markétku ve Faustovi. Co vás ještě čeká?
Faust bude velká premiéra: to není nějaká hop šup konverzačka, ale náročné dílo, kterému věnujeme dost času a energie. Vedle toho oprašujeme všechna další představení, která budeme hrát. Zabírá to dost času. V podstatě skoro všechen investuju do SND, ale hostuju i v Othellovi v Divadle Astorka.
* LN S jakými tvůrci byste chtěla pracovat?
Mám štěstí, že se mi sny v tomhle ohledu průběžně plní, tedy v rámci bývalého Československa. Chtěla jsem dělat třeba s panem Pitínským, dělala jsem s panem Pitínským. Doufám, že to teď nezakřiknu. Jinak bych chtěla pracovat s Michalkovem, Tarantinem, s bratry Coeny. Ale člověk by si navymýšlel tolik jmen... Myslím, že věci přicházejí tak, jak mají. Netrpím tím, že se mi Tarantino zatím neozval. (směje se)
* LN Trávíte hodně času na přejezdech mezi Bratislavou a Prahou. Jak si ho zkracujete?
Poslouchám audioknihy. Vždy když jsem v Praze, si nějaké audioknihy koupím. V Čechách je jejich výběr daleko větší než na Slovensku – vydávají se tu i staré věci, reedice z 50. a 60. let. Něco takového by měl začít dělat i Slovenský rozhlas. Jsem přesvědčená, že se tam za uplynulá desetiletí nahrála spousta skvělých věcí.
* LN Jste taky vášnivá čtenářka. Co čtete teď?
Životopis Josefa Mengeleho. Téma holokaustu mě zajímalo odmalička.
