Inscenace známé Čechovovy hry režiséra Andrease Kriegenburga v mnichovské Kammerspiele slavila úspěch již na letošním Theatertreffen v Berlíně a nyní se stala zahraničním prologem Pražského divadelního festivalu německého jazyka, který naplno zahajuje nyní ve čtvrtek. Inscenace budí pozornost nejen nevšední výtvarnou podobou, ale především pojetím, které z autorovy výpovědi o marných tužbách vykrajuje psychologii a vše posouvá do ještě temnějších a depresivnějších vod.
Kriegenburg hraje především o ztracené identitě a bezvýchodnosti, o lidech uzavřených v sobě. Klade důraz na to, aby monology i dialogy byly výrazem totální bezobsažnosti a staly se tak jen pouhým chrlením slov, výrazem beznaděje a ztráty smyslu života. I proto si herci střídavě nasazují obrovité hlavy a pohybují se jako bezmyšlenkovité figury, loutky mluvící tenkým hlasem, s přemrštěnými gesty. Jsou to smutné mátožné odrazy skutečných existencí, jakési podvedené, předčasně zestárlé děti. Tito lidé-loutky utkvívají ve zvláštní křeči, tančí divné tance, pohazují nohama i rukama, jako by je měli vykloubené, stejně groteskní jsou i jejich zpěvy s harmonikou. Marně touží, jsou dětinští a nesmírně směšní. Režie tedy akcentuje nikoliv psychologii, ale obrazy a dojmy. Atmosféru světa vtěsnaného mezi fantazii a realitu, mezi vzpomínky na dětství a dospělost. Je to život v děsivém stereotypu, z něhož nelze vystoupit. Charakter tohoto bizarního, mrtvého prostředí ovšem velmi přesvědčivě vyjadřuje výtvarné řešení.
Z prostorného krémově prosvětleného pokoje není kam vyhlédnout - jediné velké okno má matové sklo. V druhém jednání jsou zdi pokryté, doslova vytapetované listy papíru, na nichž je cosi sepsáno - snad zhmotněné touhy a přání uvězněných nešťastníků. Listy pak později plují prostorem přivázané k bílým balónkům. Obdobnou symboliku znamená hora bílého prádla, která po požáru zaplní část pokoje. Na ni se šplhá, postavy se do ní schovávají, tahají z ní části oděvů.
Kriegenburg má všechny symboly, obrazy, metafory, příměry, citace i hudební nápady (jako sborový zpěv beatlovské Yellow Submarine coby písně prchajících nadějí) přesně vymyšlené. Vše beze zbytku zapadá do jeho konceptu, ale zároveň mu Čechov v této sofistikované a především výtvarně skvělé formě uniká mezi prsty. Jedinečná dramatikova psychologie postav a hlavně vztahy mezi nimi byly obětovány, což vyplývá i z použití masek. Režisér se k své vizi hrdě hlásí, ale ponechává divákovi prostor, aby se svobodně rozhodl, o čemž svědčí forbína dvou herců na úvod inscenace. Cože se to bude hrát? Čechov? Ach, Kriegenburg? To bude spíš podle Čechova a kdo ví, co z toho pojde? Tříapůlhodinová inscenace s promyšlenou stavbou a mnoha režijními nápady na tyto otázky sice poskytne nekompromisní odpověď, ale Čechov zde opravdu zůstal jen měkkým odrazištěm.
