Není nad to naučit se jazyk od maminky! To pochopil každý, kdo byl kdy postaven před úkol zvládnout vedle své mateřštiny ještě nějakou cizí řeč. Brady Clough (36) se od své americké maminky naučil anglicky, což našinec ohodnotí jako terno. Jenže v dospělosti ho život přivedl z rodné Ameriky do Česka. A on se rozhodl, že zvládne češtinu. To předsevzetí by nestálo za zmínku, kdyby se mu nepodařilo zvládnout ji tak, že v ní píše i tiskové zprávy.
V testech na internetu vychytám dokonce i chytáky „Nedávno jsem si zkusil udělat test určený pro čtenáře jedněch českých novin, aby si ověřili své znalosti mateřského jazyka. Byly tam i různé chytáky. Ze třiceti bodů jsem jich nasbíral 27,“ říká češtinou, kterou byste museli poslouchat delší dobu, aby vám došlo, že patří cizinci.
Jak se dá naučit takhle dobře mluvit česky? Bradyho osobní recept souvisí s jeho prací. Ve Vermontu vystudoval politologii. Ve škole dělal španělštinu a francouzštinu, kterou využil i při roční stáži v Paříži.
Po absolutoriu pracoval pro vládu státu Missouri, táhlo ho to ale do světa. V roce 1994 si při návštěvě poradenského centra pro absolventy univerzity ve Vermontu všiml na nástěnce inzerátu.
Psalo se v něm, že inzerent učí ve Žďáru nad Sázavou české studenty anglicky, a protože se vrací do USA, shání za sebe nástupce. Odletěl. Na podzim začal učit, následující jaro se rozhodl, že v Česku nejspíš zůstane, a začal chodit na hodiny češtiny k mamince jedné své studentky. Shodou okolností to byla logopedka, takže vsadila hlavně na mluvu.
Když vám nejde „ř“, vzpomeňte na Pershinga Na otázku, zda měl k dispozici také nějakou dobrou učebnici, která by pomohla s češtinou anglicky mluvícím a myslícím studentům, připustil, že jakousi příručku si ze Spojených států přivezl.
„Vzpomínám si, že zvuk českého „ř“ tam vysvětlovali pomocí jména známého generála Pershinga. Zní prý podobně, jako když se vysloví první část toho slova. Jinak tam byly hlavně věty typu „ta taška je těžká“, jež bývají ve všech učebnicích, které člověka ale většinou moc nezajímají.
To je zřejmě problém všech učebnic. Člověk se neučí to, co ho nejvíc zajímá a co zrovna potřebuje. Politolog Brady Clough chtěl porozumět české společnosti a české politice. Začal si kupovat noviny a s pomocí kamarádů je luštil. Napřed hodně těžce, později snáz a snáz.
Během dvou let přestal dělat lektora angličtiny na střední škole a získal práci v PR agentuře, která poskytovala komunikační servis politikům. S klienty zkoušel mluvit česky a brzo mu to obdivuhodně šlo. „Nikdy jsem nechodil do žádného kurzu, ale hodně jsem se snažil přijít tomu jazyku na kloub všemi jinými způsoby.“ konstatuje.
Pokračování na straně II N
Dokončení ze strany
Co bylo nejtěžší? Největší problémy mu dělal slovosled. „Americký kamarád, který vystudoval psychologii a češtinu zvládl dřív než já (ve známé škole v kalifornském Monterey), mi vysvětlil proč. Řekl, že český jazyk je jeden zmála, kde je slovosled v podstatě volný. To je zejména pro člověka anglosaského původu zvyklého na jasná pravidla, kde musí stát ve větě podmět a kde předmět, málo pochopitelné.“ Snadná není ani diakritika. „Copak háčky, ty by ještě šly, ale problém jsou čárky, zejména ve slovech jako přijímat nebo výjimka. Já to tam prostě nějak neslyším.“ Co to dělají s mým jménem?
Nejhorší ze všeho je podle Bradyho ale šestý pád: O lékách nebo o lécích? Proč je to jednou „k“ a jednou „c“? Ptá se dodnes. Potíže mu dlouho dělala i oslovení, jako třeba pane poslanče.
„Vzpomínám si, jak to bylo vůbec první den ve škole ve Žďáru, když mě kolegové představovali žákům. Ničemu jsem nerozuměl, jen jsem žasl, co to dělají s mým křestním jménem. Slyšel jsem jeho neuvěřitelné formy jako... Bradyho, Bradymu, Bradym. Co to je? říkal jsem si. Popravdě řečeno mi moje jméno dělá v češtině potíže i teď, protože se skloňuje spíš jako přídavné než podstatné jméno. Být Karel, je to snadnější: Karla, Karlovi, Karla, Karle... Taky bych měl svátek, který se v Česku slaví. Ale ten jsem nakonec stejně získal. Kamarádi rozhodli, že ho budu mít na Břetislava.
Jak pojmenovat lidi ze Zbůchu Člověk musí o složitostech a záludnostech češtiny slyšet od cizince, aby si uvědomil, jak je jeho mateřština těžká k naučení. Tak jako Brady Clough ji v dospělosti zvládne opravdu málokdo.
Znamená to ale, že myslí česky? „Občas ano,“ vybavuje si. Docela určitě ví, že si vždycky ráno přeříkává česky nahlas, co všechno potřebuje na cestu do práce: mobil, peněženku.
Občas prý zabrousí do češtiny, i když je na prázdninách v Americe. „Nedávno jsem křikl na sestřina psa sedni a maminka, která byla u toho, mi udiveně povídá -proč mu říkáš Sydney, když se jmenuje Foo?“
Přesto se Brady učí dál. S českou kamarádkou jezdí například na kole po vesnicích kolem Prahy a dává si od ní vysvětlovat názvy vesnic. Z čeho asi vznikly? uvažují společně. Taky řeší, jak správně pojmenovat lidi, kteří v těch vesnicích bydlí. „Jako onehdy, byli jsme ve Zbůchu a mně chvíli trvalo, než jsem se dobral k tomu, že by se tamní lidé mohli nazývat Zbůšany.“ No, nebyl by to oříšek i pro našince?
***
Jak jsem zápolil(a) s češtinou
Natálie Sipula 7Jsem Američanka, ale čeština pro mne nebyla docela cizí jazyk, protože rodiče pocházeli ze Slovenska. Přesto jsem bývala po příjezdu do Prahy v devadesátých letech často zmatená. Když zvonil ve firmě, kde jsem právě začala pracovat, telefon, hlásila jsem se „Pražáková“. Jednou se mě někdo ptal, proč se hlásím Pražáková, když jsem Sipulová. Já slýchávala, že se jedna pracovnice hlásí „Pražáková“ a nevěděla jsem, že se tak jmenuje. Myslela jsem si, že se tak máme hlásit všichni, když pracujeme v Praze.
Katka Křížková Já se učila česky jen doma od rodičů, kteří emigrovali v šedesátých letech. Když jsem přijela po listopadu 1989 do Prahy a sháněla si tu nějaké zaměstnání, absolvovala jsem několik pohovorů v angličtině, ale i v češtině. Při jednom českém jsem seděla v kanceláři šéfa jisté neziskové organizace, usrkávala způsobně ze šálku kávy a odpovídala na otázky tak, abych udělala co nejlepší dojem. Mimo jiné se mě taky zeptali, jak jsem se do Prahy dostala, načež jsem odpověděla: „Víte, v tom jsem měla z prdele kliku...“ Bylo mi divné, proč se po sobě tak dívají. Teprve pak jsem pochopila, že ne všechno, co říkal doma tatínek, je distingovaná čeština, s níž můžu na veřejnost.
Karl Hirsch Narodil jsem se v bývalé NDR a češtinu jsme měli jako volitelný předmět na gymnáziu. Docela mi šla a také mě lákalo zkusit jít po maturitě studovat do ciziny. I vzhledem k tomu, že moc jiných možností tehdy nebylo, rozhodl jsem se pro ČVUT v Praze. Po přípravném kurzu a prázdninách strávených převážně v pražských hospodách s českými kamarády jsem byl přesvědčen, že česky prostě umím. Z omylu mě vyvedl hned po pár dnech jeden z našich profesorů, který si liboval v nejrůznějších idiomech a neuvědomoval si zřejmě, že má v posluchárně i cizince. Například obrat „to se potom nedá svítit“, používaný v rámci přednášek z elektrotechniky, způsobil, že jsem hodně dlouho žil s pocitem, že mi něco podstatného uniká. kva. mic
