Řádem vycházejícího slunce, který dnes obdrží, přitom japonská vláda neplýtvá.
Celebritou je podle převládajícího názoru ten, jehož tvář se stále objevuje v médiích. Ten, za kým se táhnou davy, kdekoliv se objeví. A ve sportu především ten, kdo uzavírá nejlukrativnější reklamní smlouvy. Když se řekne celebrita, představíme si – i dlouho po její smrti – lady Dianu. Když se řekne sportovní celebrita, představíme si Davida Beckhama, Tigera Woodse či sestry Williamsovy. Přesto mezi námi žije světová sportovní celebrita, na kterou jako bychom zapomínali. Je to Věra Čáslavská, ikonická postava 60. let. A upřímně řečeno, působí jako ostuda, že její význam nám připomínají Japonci, když jí dnes velvyslanec Čikahita Harada předá Řád vycházejícího slunce.
S mečem za bojovnost Kdybychom měli spočítat Čechy, kteří dosáhli ve světě takového renomé jako Čáslavská, stačily by nám prsty na rukou. A kdybychom počítali jen ještě žijící, vystačili bychom si zřejmě s palcem a ukazováčkem – za Havla a Čáslavskou.
Proč vlastně Čáslavská tak uhranula Japonce? Do jisté míry tím, že pro ně byla exotickou postavou. Coby blonďatá Evropanka patřila do šuplíku „osoba s velkým nosem“, což je pro Asijce stejná paušalizace jako pro nás „šikmooký Asijec“. Více ovšem tím, že sklízela medaile na olympiádách i šampionátech jako normální dospělá žena. To konstatování zní banálně, ale nezapomínejme, že už generace nástupkyň Čáslavské vypadala jinak – působily jako geneticky vyšlechtěné dívenky ve školním věku, od dětství drezurované k tomu, že jejich dráha míří k jednomu zásadnímu úspěchu. Čáslavská se obešla bez takové drezúry a přitom medaile získala na třech olympijských hrách po sobě (Řím 1960, Tokio 1964 a Mexiko 1968). To je v dnešní gymnastice těžko představitelné. Především se ale Čáslavská stala symbolickou postavou olympiády v Tokiu. Pro Japonce byly ty hry něčím jako pro Němce fotbalové mistrovství ve Švýcarsku v roce 1954.
Němci, nečekaní světoví šampioni, považovali to vítězství za svou první rehabilitaci po porážce v druhé světové válce. „Opět jsme někdo,“ zněl tehdejší slogan, naznačující, že po devíti letech Němci nevystupují už jen v roli pachatelů či genocidníků, ale i v roli fotbalových vítězů. A totéž platilo v roce 1964 pro Japonsko.
Skoro dvacet let po válečné porážce byly hry v Tokiu první světovou událostí spjatou s Japonskem. Poprvé po celé generaci se o Japoncích nemluvilo jen jako o agresorech či nanejvýš obětech atomového bombardování, ale jako o pořadatelích olympiády. Proto do ní Japonci investovali spoustu energie i kapitálu. Kdo i dnes přijede do Tokia a obdivuje tamní rychlovlaky Šinkansen, metro i městské dálniční estakády, mimoděk vidí vedlejší produkty tehdejší pořadatelské snahy. A třešničkou na tom dortu byla Čáslavská.
Gymnastka, jež v Tokiu vybojovala tři zlaté medaile, pak dostala samurajský meč, což je velká pocta. „Dostala jsem ho za bojovnost,“ řekla před třemi roky MF DNES, v jednom z mála obsáhlých rozhovorů, které poskytla. „V kulturním středisku olympijské vesnice mi ho obřadně daroval starý, šedovlasý, asketický pán, myslím, že potomek samurajů.“ A poté ji přijal císař. Při vší úctě k jiným hodnostářům, to je vzácnější pocta než přijetí u papeže či dalajlamy.
S ututlaným véčkem Na úplný vrchol celebritnosti pak Čáslavskou vynesly olympijské hry v Mexiku, a to díky souběhu různých okolností. Zaprvé vyhrála čtyři zlaté medaile (s Tokiem sedm). Zadruhé po dvanácti letech ukončila svou sportovní dráhu a byla vyhlášena nejlepší sportovkyní světa.
Zatřetí a především: mexická olympiáda probíhala dva měsíce po sovětské okupaci Československa a pro nás se ve světě uvolnil nevídaný mediální prostor. Když stála Čáslavská na stupních vítězů nad dvěma Sovětkami, odvrátila hlavu od sovětské vlajky. „Měla jsem nutkání zvednout ruku a udělat ,véčko‘, victory,“ řekla v rozhovoru pro MF DNES, „ale vzpomněla jsem si, jak černoši zvedli při vyhlašování vítězů zaťatou pěst a byli diskvalifikováni.“ Tím měla na mysli protesty reprezentantů USA v rámci boje za občanská práva i striktní nepolitičnost olympijského hnutí. „Tak jsem udělala takové prťavé, ututlané véčko na připažených rukách podél těla. Lidé si toho všimli a američtí novináři napsali, že to byl ,tichý protest‘.“
Začtvrté a už jaksi automaticky: když si pár dnů poté brala Čáslavská v mexické národní katedrále atleta Josefa Odložila, byla to nejcelebritnější svatba v české historii. Nikdy předtím a nikdy potom nevyvolala svatba českých občanů takové davové šílenství jako 26. října 1968 na historickém náměstí v Mexico City.
Jakkoliv se dnes usmíváme naivní víře v pražské jaro 1968 a v jeho reformně komunistické lídry, Čáslavská i díky tomu dokázala přitáhnout pozornost světa. Byla vyhlášena druhou nejpopulárnější ženou planety, hned po Jacqueline Kennedyové. Ale to vše jí nebylo nic platné, když brzy poté z ní normalizátoři udělali orwellovskou „neosobu“. Natočí někdo ten film?
Nabízí se tu jisté srovnání s prosincem 1956. Tehdy, měsíc poté, co sovětští vojáci krvavě rozdrtili maďarské povstání, porazili na olympiádě v Melbourne vodní pólisté Maďarska Sovětský svaz 4:0. Ten zápas vstoupil do historie jako „krev ve vodě“, neboť se maďarští a sovětští hráči napadali a Ervin Zádor hrál poslední minuty – po úderu od Sověta – se zkrvaveným okem. Bylo to ovšem v době, kdy ještě neexistovaly přímé televizní přenosy.
K 50. výročí té události produkoval Quentin Tarantino filmový dokument Běsnění svobody. Úlohy vypravěče se ujal proslulý plavec Mark Spitz (překonal Čáslavskou devíti zlatými medailemi z OH), neboť právě jej Ervin Zádor po své emigraci trénoval.
V tom srovnání se vzdor maďarských pólistů těsně po sovětské okupaci jeví tak trochu jako mašínovský. Naproti tomu vzdor Čáslavské těsně po okupaci se jeví spíše jako obecněji český. Ale natočí někdy někdo nějaký zásadní dokument o Čáslavské?
***
Když stála Čáslavská na stupních vítězů nad dvěma Sovětkami, odvrátila hlavu od sovětské vlajky
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
