* LN Stojíte v čele slavné francouzské filmové školy La Fémis, často také přednášíte v USA. Je mezi studenty v Evropě a v USA stejně markantní rozdíl jako mezi evropskou a americkou kinematografií?
Dá se to tak říct. Když jsem přednášel v New Yorku, tak se studenti ptali na velmi konkrétní, často technické věci. Vyplývá to z toho, že i jejich výuka je tak zaměřená a příliš se nezabývají třeba kritickým pohledem na film. Zajímá je, jak jsem vedl toho kterého herce, jak byla nasvícena tahle scéna, jak se snímala... Francouze, nebo Evropany obecně, zajímá spíš téma, záměr filmu, jeho koncepce. Potvrzuje se mi zkušenost, že Evropa je více intelektuální, Amerika je praktická.
* LN Co se svým studentům snažíte především předat?
Že je důležité nebýt při práci na filmu ponořen pouze do sebe, ale vnímat, jaké podněty přinášejí ostatní a co se děje okolo. Také je třeba nedbat na předsudky.
* LN Co se při učení budoucích režisérů naučíte vy sám?
Nezakrývám, že se z toho snažím docela sobecky vytěžit i něco pro sebe, takže mluvím hlavně o svých filmech a jsem velmi zvědavý na reakce studentů. Jejich nezatížený pohled na svět a na film je pro mě nesmírně přínosný. Přímo je provokuji k tomu, aby se přihlásili, kdykoli se jim ve filmu něco nelíbí, a ihned to řekli. Všichni samozřejmě umí kritizovat, když probírají filmy v kavárně, já po nich ale chci, aby to dělali i ve škole. Většinou dokážou být velmi otevření a dost kritičtí.
* LN Co pro vás osobně bylo větším přínosem, studium na filmové škole, nebo léta spolupráce se slavným režisérem Francoisem Truffautem?
Ani jedno. Nejvíc jsem se naučil tím, že jsem chodil do kina. Práce s Truffautem mi samozřejmě také hodně dala, ale když děláte asistenta režie nebo produkčního, je to, jako byste byla výpravčí na nádraží. Není v tom nic uměleckého, musíte hlavně všechno dobře zorganizovat, aby se vám „nesrazily vlaky“. Ale říkal jsem si, že když už dělat asistenta, tak alespoň u skvělého režiséra. Od Truffauta jsem se nenaučil, jak dělat filmy, to jsem pochopil, až když jsem se na ty jeho filmy díval. Ale díky Truffautovi jsem pochopil, jak je důležité vytvořit na place takovou atmosféru, aby všichni chtěli přijít na natáčení i druhý, třetí, čtvrtý, třicátý den.
* LN U nás si stále stýskáme po šedesátých letech a české nové vlně, kdy byla naše kinematografie na vrcholu. Znáte podobnou nostalgii i z Francie?
Po francouzské nové vlně stále volají hlavně kritici, i u nás se objevují zmínky, že to bylo jediné dobré období naší kinematografie, které už se nikdy nevrátí. Publikum to ale tak jednoznačně nevnímá a stále se zajímá o to, co dnes točíme. Režiséry české nové vlny jsem obdivoval i já, teď jsem s českým filmem ztratil kontakt, ve Francii na vaše filmy narazíte jen výjimečně. Ale před dvěma lety jsem viděl film Bohdana Slámy Štěstí a ten mě velmi okouzlil. Takže věřím, že i dnes u vás vznikají pozoruhodné filmy, že není třeba se upínat pouze k šedesátým létům.
* LN Váš aktuální film Tajemství, který jste promítal i studentům FAMU, zajímavě zpracovává téma holokaustu. Není v něm prakticky žádné násilí, žádná brutální scéna, ale naopak spousta něhy.
Tohle vyplynulo už z románové předlohy, proto jsem si ji také vybral. Filmy o holokaustu obvykle operují s děsivými informacemi, kolik lidí zahynulo a jak nesmírně kruté to bylo utrpení. Já se chtěl zaměřit na to, že oběti holokaustu byli lidé, kteří žili jako vy nebo já, milovali se, měli děti, bavili se... V kontrastu s tím mi připadá holokaust ještě strašnější. Celá ta válečná hrůza se do příběhu židovské rodiny promítá jen prostřednictvím několika autentických záběrů z koncentračních táborů.
* LN Film Tajemství působí dojmem, že je holokaust vaše osobní téma.
Ano, to je. Pocházím z židovské rodiny a moji rodiče byli ze stejné sociální vrstvy jako hrdinové filmového příběhu, žili tedy velmi podobně, to znamená vcelku spokojeně a radostně, do té doby, než se všechno změnilo.
* LN Nejen v tomto filmu působí celý herecký ansámbl velmi sehraně, jako by k sobě všichni odjakživa patřili. Jak si vybíráte herce, co od nich požadujete, abyste dosáhl tak harmonického výsledku?
Herce obsazuji instinktivně, bez ohledu na to, jestli jsou známí, nebo ne. Prioritou je, aby každému jeho role sedla. Pak jim dám přečíst scénář s tím, aby si v něm našli něco svého, co je jim opravdu blízké. Chci, aby do filmu vnesli kus sebe, vyzkoušel jsem si, že nemá smysl je do něčeho tlačit, nějak je znásilňovat. To filmu nepřinese žádný užitek.
