Terapeutické kastrace sexuálních delikventů jsou otázkou velmi specifickou a vysoce odbornou. Takový problém nelze pojednat ve stručném textu Vyříznutý problém (LN – Právo & Justice 10. 1.). O tvrzení pana Stoianovského, že chirurgický výkon, provedený na žádost pacienta a po schválení odbornou komisí, by snad mohl být prohlášen za nelegální, by bylo možné s úspěchem pochybovat.
Dovolím si několik poznámek z hlediska medicínského. Není pravda, že „stejného cíle (jako kastrací) lze dosáhnout účinněji chemickou metodou…“. Zatímco kastrace sexuální aktivitu muže tlumí celoživotně, příslušné medikamenty takový útlum zabezpečují jen tehdy, jsou-li v pravidelných intervalech aplikovány. Po vysazení medikamentů se hormonální poměry vracejí poměrně rychle k normě. S tím, že by si kastrovaný zločinec obstaral nelegálně testosteronový preparát, jsem se zatím v praxi nesetkal. Bez receptu by se k takovému léku dostat neměl.
Autor také uvádí, že „český právní rámec vyžaduje informovanou žádost pachatele, prověřenou komisí odborníků“, a tvrdí, že „Výbor proti mučení Rady Evropy“ konstatoval, že „praxe bývá odlišná“. Musím prohlásit, že neznám jediný případ, kdy by k chirurgickému výkonu tohoto typu (terapeutická kastrace) bylo přikročeno bez písemné žádosti pacienta a bez souhlasu příslušné odborné komise. O jednání „Výboru proti mučení“ Rady Evropy jsem informován a nevím nic o tom, že by měl nějaké jiné informace. Jsem v oboru lékařské sexuologie činný několik desítek roků a opravdu nepamatuji jedinou stížnost, kterou by si podal sexuální delikvent po kastraci a která by zpochybňovala dobrovolnost výkonu. Výjimečný výkon, jehož frekvence klesá Terapeutická kastrace je v lékařské praxi výkonem poměrně častým. Velmi často se provádí například mužům s karcinomem prostaty. Z ryze sexuologické indikace pak třeba transsexuálním mužům před změnou matričního pohlaví. Pacienti po tomto chirurgickém výkonu zůstávají v dlouhodobé dispenzární péči odborných lékařů.
V současné době slouží terapeutická kastrace k doživotnímu útlumu sexuálního pudu těch sexuálních delikventů, kteří jsou zvláště nebezpeční. V praxi tedy zejména u pedofilních a/nebo agresivních delikventů, kteří trpí sexuální deviací, která je činí v tomto směru zcela specificky nebezpečnými. Jde o výkon opravdu výjimečný, jehož frekvence má klesající tendenci. Nicméně nepovažujeme za správné upírat tento spolehlivý a málo riskantní terapeutický výkon těm deviantním delikventům, kteří o něj požádají. Zejména když alternativní léčebné metody jsou méně spolehlivé nebo neproveditelné. Ne všichni pacienti mohou při svém zdravotním stavu absolvovat dlouhodobou léčbu medikamenty. Každý lék má jak známo nejen indikace, ale také kontraindikace.
Veřejnost by také měla vědět, že čeští psychiatři a sexuologové mají samozřejmě k dispozici všechny moderní medikamenty, které mohou pomoci tlumit sexuální aktivitu a psychopatologické motivy našich pacientů. Náš systém léčby parafilních sexuálních zločinců má více než padesátiletou tradici a zcela jistě není ve srovnání se zahraničními přístupy zastaralý nebo neefektivní. K právní povaze problému je třeba ještě zdůraznit, že jsme se jako lékaři vždy velmi bránili tomu, aby o způsobu léčení našich pacientů v ochranné léčbě rozhodovaly soudy. Nebylo tomu tak ani v době hluboké komunistické diktatury a není tomu tak ani dnes. Způsob léčení je dán výhradně smysluplnou komunikací mezi pacientem a jeho lékařem či lékaři. Tento problém by také měl zůstat i nadále v kompetenci odborných lékařů. Stávající česká právní úprava terapeutických kastrací je vyhovující. Jistě je možné tento výkon nějakým právním rozhodnutím zakázat. Nemyslím si však, že by to byl krok správným směrem. Je totiž zcela nespornou skutečností, že existují sexuální devianti, které jejich specifická porucha sexuální motivace činí velmi nebezpečnými, a to po celý jejich sexuálně aktivní život. V některých případech opravdu jen terapeutická kastrace dává rozumnou záruku minimalizace jejich nebezpečnosti při pobytu mimo vězení nebo mimo detenční ústavy. Jedinou alternativou by pak u těchto jedinců byl doživotní pobyt ve střežených ústavech vězeňského či detenčního typu.
O autorovi| JAROSLAV ZVĚŘINA, sexuolog Autor je předsedou Sexuologické společnosti ČLS a přednostou Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty UK v Praze
