Celý rozhovor se zpěvákem a skladatelem Miroslavem Žbirkou o Mozartovi, Švejkovi a dálnici D1 si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 19. července. |
Meky Žbirka, fenomenální muzikant s britskou a slovenskou krví, působil vždycky jako džentlmen, slušňák s brejličkami, kterému byste bez obav svěřili svou dospívající dceru. Ostatně nejvíc se prý odvázal, když jednou při vystoupení spadl do orchestřiště. A tento „nemoderný chalan“, který svou největší slávu zažil, když v roce 1982 porazil Karla Gotta a jako první Slovák získal Zlatého slavíka, letos slaví čtyřicet let na hudební scéně.
Původně jsme se měli sejít na přelomu března a dubna, bezprostředně poté, co získal hudební Cenu Anděl za své zatím poslední, kritiky oceňované Double Album. Jenže nejdřív nebyl ve formě on, pak zase já. A tak jsme teď začali, jak jinak, přetřásat doktory, i když nás Katka Žbirková napomínala, že ztrácíme čas.
„A proč bychom nemohli mluvit o doktorech? Takový rozhovor jsem ještě nikdy nedal,“ nadchl se hned zpěvák, který to s publikem umí jako málokdo a díky němuž, jak tvrdí Marek Eben, Češi ještě nezapomněli slovenštinu.
LN: Letos slavíte čtyřicet let na hudební scéně, na konec roku plánujete velké koncerty v pražské O2 areně a na bratislavském zimním stadionu. Jste před takovým megakoncertem nervóznější?
Samozřejmě, všichni jsou klidní, všichni se na to těší – a já jsem nervózní. Protože specialita takových velkých koncertů je, že jsou unikátní. Není to koncert, se kterým bychom celý rok jezdili a vystupovali, takže je pak vlastně jedno, že to předvedete na větším pódiu. Pražský i bratislavský koncert budou jedinečné – a budou tam muzikanti, kteří se mnou nahrávali Double Album. Irský producent Rob Cass, protože ví, že mám rád Beatles, zařídil, aby se mnou mohla nahrát album kapela, která byla kdysi McCartneyho kapelou.
LN: Kdo konkrétně?
Bubeník Blair Cunningham, kytarista Rob McIntosh, který teď nahrával všechny kytary do filmu o Eltonu Johnovi – a to jsem zvědav, kolik bude mít času, aby s námi cvičil. Baskytarista je zase momentálně s Ringo Starrem na turné v Japonsku. A když tohle všechno vím a musím to s těmito lidmi vymailovat, dohodnout se s nimi, že se sejdeme a v Londýně si to nacvičíme, nemůžu nebýt nervózní.
Anděly má Lucie i Barbora Poláková. Akademie populární hudby vyhlásila ty nejlepší, které zná |
LN: Nepřála bych vám to, ale co když to všechno zdárně vymailujete – a pak na poslední chvíli dostanete chřipku?
Ale to je trvalý stres, který má každý zpěvák. Pevně věřím, že tohle se mi nestane, musel bych mít ultrasmůlu. (ťuká do stolu) Doufám, že je dřevěný... Taky už mám zkušenosti a vím, že rizikům se musíte vyhýbat. Když nechcete mít chřipku, nelezte do letadla, kde vedle vás bude někdo kýchat, nechoďte do čekárny v ambulanci. Je pár věcí, které když neuděláte, snížíte pravděpodobnost, že onemocníte.
  |
LN: Jak vypadá ta chvíle, kdy vás napadne nový song? Čekáte na inspiraci? Jdete jí nějak naproti?
Kdyby člověk jen čekal na inspiraci, to by se načekal. Musíte se snažit. Já jsem před časem našel své staré pásky a na těch je zaznamenáno, jakým způsobem přicházím k melodiím. Zjistil jsem, že to netrvalo pár minut, než mě něco napadlo – já tam hraju celé odpoledne. Ono je to něco, co se nedá naučit a co vlastně neumím ani vysvětlit. Pravděpodobně musíte vědět, že když hrajete v nějaké tónině, jak v ní modulovat. Ale to vám nebude stačit. To je to, o čem jsem mluvil před chvílí: byl jsem sice blbější, ale přiletěla ke mně Atlantída (jeden ze Žbirkových největších hitů). Muselo to odněkud přiletět, sám se divím, kde se to vzalo. Bylo to nějaké vnuknutí? Zkrátka hrál jsem něco v d-moll... Já vám mollovou skladbu vystřihnu kdykoli.
LN: Jak je to možné?
Protože když začnu hrát v moll, tak se ve mně probudí moje slovenské mollové srdce. Já jsem prožil část dětství na středním Slovensku, kde měl bratranec Jarko pořád puštěné rádio, nějakou stanici, kde hráli lidové písně. Naše rodina žila na kopanicích, to nebyla ani vesnice. Další dům byl dva kilometry daleko. Tak jsem se tam díval na ty kopce okolo – a teď do toho ta hudba... Teprve teď mi to vlastně dochází, že to na mě muselo, samozřejmě vedle Beatles, hodně působit. Beatles, to byly většinou durové skladby. Ale když začnu hrát Čo bolí, to prebolí – tam jsem jako doma, je tam emoce, která nemá s Beatles nic společného. Když jsem kdysi přehrál Atlantídu svému londýnskému strýčkovi, řekl: „To je ale smutná píseň...“ Pro Brita to byl až nepřijatelný smutek.
LN: Dojmete někdy sám sebe svou písní?
Musím se přiznat, že ano. A potom se musím hned zamyslet, jestli to náhodou není moc. Spisovatel Ľubomír Feldek o skladbě Čo bolí, to prebolí řekl, že je tam správná dávka patosu, on to nazval „mírným patosem“. To „mírný“ je důležité. Kdysi jsem si dost pečlivě četl knihu Umění a kýč od Tomáše Kulky. Víte, v populární hudbě se na vás každý den valí něco nového. Ale vy se nezeptáte, jako někde v galerii: „Je to kýč?“ V populární hudbě je to neslušná otázka. „Počkejte, jak to myslíte – kýč? Jako že Bohemian Rhapsody!? No moment!“ Někde v té knize jsem našel myšlenku, že kýč nás dnes natolik obklopuje, že jsme si ho už přestali všímat. A populární hudba je mu vydaná napospas. Takže si musíte sám nad svou skladbou položit otázku: Nepřehnal jsem to trochu, když jsem sám sebe dojal? Nechtělo by to trošku ubrat?
LN: Celých těch čtyřicet let působíte dojmem „nemoderného chalana“. Vlastně jako byste se do světa showbyznysu ani nehodil...
Víte, tomu tady se ani showbyznys moc říkat nedá. U nás se to tak, jak říkají Slováci, netrbliece, netřpytí. Nekoupíte si tady zlatý oblek jako Elvis a nezačnete v něm vystupovat, protože to sem jaksi nesedí. Ale můžete se i v populární hudbě pokoušet o něco smysluplného a kvalitního. Mně jde o jiné věci. Když sednu ke kytaře nebo ke klavíru, strašně rád bych složil ještě nějakou dobrou skladbu. Na tom „showbyznysu“ mi tak nezáleží. I když bych samozřejmě nerad hrál v prázdných sálech.
LN: To chápu.
Takže vím, že se nemůžu doma zamknout a tři roky na něčem dělat, protože když pak vylezu, lidi se budou ptát: „A vy jste kdo?“ V populární hudbě se sice můžete s něčím, co uděláte, rychle dostat mezi lidi, ale stejně rychle na vás taky můžou zapomenout. A ještě k tomu „nemodernému chalanovi“: to jsme si mohli myslet donedávna, že se taková image do pop music nehodí. Jenže podívejte se na Eda Sheerana, on postavil v showbyznysu všechno na hlavu. On nám totiž ukazuje, že se nemusíte tvářit arogantně a tvrdit, i když tomu sám nevěříte, že jste nejlepší na světě, a stejně na vás přijde 150 000 lidí!
V magazínu dále najdete:
- Padesát let cesty prvních lidí na Měsíc a co tato cesta lidstvu přinesla.
- Rozhovor s módní návrhářkou Mirkou Talavaškovou o tom, jak se šije oblečení pro ženy z muslimských zemí.
