Balkánská kultura mohla přijít o svého příštího předního představitele, když ve čtyřech letech zázrakem unikl smrti při bombardování rodného domku v Sarajevu.
V roce 1961 vystudoval Akademii výtvarných umění v Bělehradě. Ironicky později říkal: „To, že jsem se stal spisovatelem a nezůstal malířem, byla má největší chyba. Kdybych znovu žil, nenapsal bych ani jedno slovo, kromě jména na šeku při prodeji svého obrazu.“ Spolupracoval s literárním časopisem Književne novine, kde řadu let vedl televizní rubriku. Napsal řadu rozhlasových a televizních her, podle jeho předlohy vznikl Krvavacův film Valter brání Sarajevo (1972).
V četných prózách se zabýval zejména životem jugoslávské mladé generace a upoutával psychologickým vykreslením postav a smyslem pro humor. Debutoval románem Poznámky jedné A. (1972).
Do češtiny jeho rozhlasové drama Znovu noc (1965) přeložila Irena Wenigová a hru Tenkrát (1986) Josef Hlavnička, který také pro Odeon připravil román Dvojí čas Nika Hercega (1986). Milada Černá převedla Kaporovy povídky do revue Světová literatura v roce 1978, Jarmila Samcová ve slovenštině Profesionála (1979).
V minulých letech byl svědkem obhajoby v procesu se Slobodanem Miloševičem u Mezinárodního trestního tribunálu pro Jugoslávii v Haagu. Zemřel ve středu 3. března v Bělehradě. Z prvního manželství měl dcery Annu a Jelenu, podruhé byl ženat s bývalou letuškou Liljanou. Přál si, aby nad jeho rakví smuteční řečník pravil: „Momo, co děláš dnes večer?“
***
Profily osobností, které opustily tento svět, připravuje Jan Rejžek
