Rodák ze severočeského Horního Jiřetína se stal jedním z nejznámějších představitelů tzv. socialistického realismu v bývalé Německé demokratické republice. Na základní a střední školu chodil v Mostě, na keramickou průmyslovku v Teplicích-Šanově, kde se vyučil malířem dekoru. Narukoval a padl do amerického zajetí. Další studia následovala v Braunschweigu a Výmaru. V roce 1956 byl jmenován profesorem na Vysoké škole výtvarného a užitého umění v Berlíně-Weissensee, později byl i jejím rektorem.
Na Alexandrově náměstí vyzdobil fasádu Domu učitelů, svého času první výškové budovy prostoru, nástěnnou malbou s názvem Náš život o rozměrech 125 x 7 metrů s figurami inženýrů, dělníků a lékařů, přičemž nechybí ani všudybylka holubička míru. V rámci „ostalgie“ se podílel také na její rekonstrukci před sedmi lety. Město dále zaplevelil bezpočtem vlysů, vitráží a mozaik s náležitými rolníky, traktoristkami a dojičkami.
Už názvy některých obrazů jako Když komunista sní naznačují pronikavost Womackova talentu. Portrétoval též Jásira Arafata. Jeho nejznámější olej hrajících si dětí Na pláži z roku 1962 byl vydán šest let poté v reprodukci na dvanácti milionech poštovních známek. S větším zdarem se věnoval keramice, grafice, akvarelům a kvašům.
Před osmi lety se připomněl výstavou pořádanou s pomocí Česko-německého fondu budoucnosti, lapidárně pojmenovanou Domů v kostele sv. Ducha a v Děkanském chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Mostě.
Zemřel v sobotu 18. září v Berlíně. Měl dceru Ute a syna Rüdigera.
Profily osobností, které opustily tento svět, připravuje Jan Rejžek
