Čtyřicet let od okupace - Archivy vydaly dosud neznámá fakta o zatčení československých politiků
PRAHA Rudolf Hoffman vstoupil do dějin, když prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ Alexandru Dubčekovi 21. srpna dopoledne řekl: „Zatýkám vás ve jménu dělnicko-rolnické vlády vedené soudruhem Indrou.“ Téměř padesátiletý muž měl tehdy za sebou dvacet let práce pro politickou bezpečnost, do jejích služeb vstoupil hned v roce 1949. Předtím se dlouho nemohl najít. Začal se učit řezníkem, nějaký čas dělal pomocného dělníka, nakonec se vyučil zámečníkem.
Z jeho osobního spisu, vedeného Státní bezpečností, se dá vyčíst například to, že v roce 1955 mu nadřízení vyčítali postoje jeho tchyně: „Přesto, že pracuje jako dělnice, stýká se v místě bydliště s lidmi, kteří nemají kladný poměr k dnešnímu zřízení. To ovlivňuje její smýšlení, takže ji členové strany pro její ne vždy správné výroky označují za osobu, která má záporný postoj ke zřízení.“ Ze zvláštní prověrky Hoffmana a jeho rodiny nevyšla dobře ani jeho manželka. Pracovala v národním podniku Potrubí a měla tam prý „pověst ženy hrubšího ražení, hubaté a sprosté, ziskuchtivé a falešné“. Jako důkaz je uváděna následující příhoda: K nějaké slavnosti měla být v podniku zhotovena státní vlajka. Hoffmanová se nabídla, že ji ušije. Druhý den se v podniku mělo vydávat uhlí. Nedostalo se na všechny, ani na Hoffmanovou ne: „Tato ztropila skandál, že kdyby to prý věděla, tak se na vlajky vykašle.“
Samotný Hoffman byl podle kádrového hodnocení „průměrným pracovníkem“, vyčítán mu byl jediný nedostatek: „Rád obchází nižší představené a snaží se na sebe upoutat pozornost vyšších představených.“ V roce 1970 byl povýšen do hodnosti majora.
Pivo a noviny pro Dubčeka Jaroslavu Balabánovi bylo v roce, kdy asistoval u Dubčekova zatčení, právě třicet. Hned 24. srpna vypověděl, jak Dubčekovo zatčení proběhlo, a zdůraznil, že většina přítomných - tak jako on - nebyla nijak aktivní, jen plnila rozkaz. Zmínil také, že estébáci se k politikům „chovali hezky“.
Mladý voják z povolání vstoupil do služeb státní policie v roce 1959. „Pochází z velmi dobře situované rodiny. Od mládí až dosud si žije bezstarostným způsobem,“ hodnotila Balabána StB při přijímání. Jeho otec, architekt, byl právě v Moskvě - jako náměstek představitele vlády v Radě vzájemné hospodářské pomoci.
Balabánův nadřízený ze střelecké roty v Přísečnici, kde velel četě, z něj příliš nadšený nebyl. „Jeho politická práce neodpovídá jeho znalostem, mohl by dokázat mnohem víc, než dosud dělá,“ napsal při jeho odchodu od vojáků. Koncem 60. let Balabán u politické policie „zpracovával problematiku USA a Anglie“. V roce 1969 od StB na vlastní žádost odešel. Zdůvodnil to přáním manželky a tím, že „pod vlivem různých událostí“ ztratil „vnitřní poměr“ ke službě. V jeho posudku z tohoto roku sice stálo, že „trval na názorech nesprávnosti vměšování druhých socialistických států do vnitřních záležitostí ČSSR“, přesto ho komise StB přemlouvala, ať neodchází. Nabízela mu zařazení na jiné pracoviště, vysokoškolské studium... Marně.
„Zlobivého“ opilce v roce 1970 vyznamenali Ve své výpovědi o zatýkání Dubčeka Balabán zmínil také kolegu Jiřího Šimoníčka. To proto, že Josefu Smrkovskému půjčil noviny.
Šimoníček byl podle osobního spisu ze služeb StB v roce 1960 málem propuštěn. Mohly za to problémy s alkoholem. Jeho nadřízený návrh na propuštění zdůvodnil následující anabází. Šimoníček nastoupil do služby, až když ho kolega vyzvedl v nedaleké hospodě. Pak se do hospody vrátil „s uklízečkou Petrákovou“, kterou přesvědčil tím, že jí „zaplatí dva decilitry vína“. Nakonec koupil celou láhev a spolu s pozvaným kamarádem popíjel v kanceláři až do dvou ráno. Ačkoliv měl i druhý den službu, v tahu pokračoval: „Při vytýkání nedostatků se k náčelníkovi choval drze a nespatřoval ze strany své osoby žádnou vinu.“ Náčelník rozhodl, že Šimoníček zůstane na oddělení také v sobotu a v neděli, „aby zamezil dalšímu jeho pití“. Šimoníček nechtěl poslechnout a „stále chtěl odejít do hostince“. Propuštěn nakonec Šimoníček nebyl, záznamy o opilství jsou ale v jeho osobním spise časté.
Šimoníček přesto v roce 1970 dostal vyznamenání Za službu vlasti „vzhledem k jeho zásadnímu stranickému postoji a pracovnímu snažení“. Další ze zúčastněných, Josef Klika, neměl z úkolu zatknout Dubčeka žádnou radost. „Dával najevo velkou nelibost nad tím, že byl tímto úkolem pověřen,“ upozornil později jeden z jeho kolegů.
Podle osobního spisu „při vstupu vojsk Varšavské smlouvy podlehl oportunistickým názorům, zastával názor, že se jedná o protiprávní zásah do našich vnitřních záležitostí“, což bylo způsobeno mimo jiné tím, že „plně věřil I. tajemníku s. Dubčekovi“.
Již počátkem září ale „po uznání svých chyb plně souhlasil se smlouvou o dočasném pobytu sovětských vojsk v ČSSR“.
***
Úderná pěst dělnicko-rolnické vlády
Rudolf Hoffman (1921) K StB nastoupil S v roce 1949, r do důchodu odešel v roce 1977. 21. srpna d š l 1968 právě on Alexandru Dubčekovi řekl: „Zatýkám vás ve jménu dělnicko-rolnické vlády vedené soudruhem Indrou.“
Josef Klika (1926) K StB nastoupil v roce 1951, do důchodu odešel v roce 1981. ů Z úkolu zatknout Dubčeka neměl žádnou radost. „Dával najevo velkou nelibost nad tím, že byl tímto úkolem pověřen,“ upozornil později jeho kolega.
Jaroslav Peroutka (1921) K StB nastoupil v roce 1949 a do důchodu odešel v roce ů 1976. Za svůj postoj a činy v srpnu 1968 byl vyznamenán za „upevnění přátelství ve zbrani“. U Státní bezpečnosti měl na starosti telekomunikace a spoje, byl zástupce náčelníka odboru pro správu kádrů ministerstva vnitra.
Jaroslav Balabán (1938) K StB nastoupil v roce 1959, odešel na vlastní žádost v březnu 1969. Hned 24. srpna 1968 vypověděl, jak proběhlo Dubčekovo zatčení, a zdůraznil, že většina přítomných nebyla nijak aktivní, jen plnila rozkaz.
Václav Štamberský (1920) 1 K StB nastoupil v roce 1950, do důchodu odešel v roce 1976. ů š Podle vlastních slov „příchod spojeneckých armád do ČSSR přijal s radostí a s uspokojením“.
Karel Dubský (1922) K StB nastoupil v roce 1954, do důchodu odešel v roce 1977. d dů h d d š Podle osobního spisu byl „ctižádostivý, ješitný, podřízení ho ovládali pomocí lichotek“, „vstup spojeneckých vojsk plně schvaloval a v realizaci podporoval“.
Jiří Šimoníček (1931) K StB nastoupil v roce 1955. Kvůli problémům K s alkoholem byl v roce 1960 málem propuštěn. V roce 1970 byl „vzhledem k zásadnímu stranickému postoji“ naopak povýšen. V důchodu od roku 1986.
Jan Zimmerhanzl (1913) 19 K StB nastoupil v roce 1950, do důchodu odešel v roce 1968, ů deset dní po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Podle osobního spisu bylo jeho největším prohřeškem to, že „zašmelil“ 20 metráků cementu.
Zdeněk Lukáš (1922) 1 K StB nastoupil v roce 1948 a v roce 1977 odešel do důchodu. Pro jeho nejednoznačný postoj k událostem 1968 mu byla udělena důtka. On se však proti svým údajným „pravicovým názorům“ silně ohradil. Prací se snažil dokázat své prozření. Na starosti měl provokace lidí, kteří se z emigrace vraceli zpět.
***
„Mámo, volej 158.“
Karel Časar příliš sdílný nebyl. „Ano, byl jsem na Ústředním výboru partaje. Pamatuji si to dobře, ale mluvit o tom nebudu,“ řekl Karel Časar do telefonu redaktorce Lidových novin. Při pokusu o osobní kontakt zabouchl dveře a zpoza nich křičel: „Prosím, opusťte dům, nebo volám policii. Mámo, volej 158.“
