Ach, Concho! Tys nám to zavařila! Zabilas policajta,“ povzdychne si jeden z hrdinů černé komedie a s ostře nabitým revolverem vyráží do deštivé noci chilské metropole Santiaga.
Je dobře, že Luis Sepúlveda, autor románu Stín někdejšího času, kde ten starý černý revolver hraje důležitou roli, je v Čechách známý a vydávaný.
Z několika jeho knih, které u nás v posledních letech vyšly, připomeňme alespoň světově úspěšný bestseller Stařec, který četl milostné romány, ve kterém se mimo jiné kácejí amazonské pralesy. Anebo Patagonský expres, kde spisovatel, známý svým levicovým angažmá, za které ovšem zaplatil několikaletým žalářem, účtuje s komunismem, který nazývá „cestou nikam“. U angažovaného autora, jako je Sepúlveda, jehož románová dramata jsou ukotvena právě teď a tady, čili v konkrétní historické době, a který neskrývá své názory na tak ožehavá témata, jako je ekologie či násilný boj za demokracii, vždy vzniká podezření, že literární díla mohou být jen jakýmsi držákem pro vystavenou vlajku názoru. Jenže na to je Sepúlveda příliš rafinovaný, vtipný a dobře píšící.
První vyloupená banka v historii Chile Není to rozvášněný ideolog, ale spíše hravý spisovatel, který ve Stínu někdejšího času své vzpomínky na praxi marxistických bojůvek a ovšem také vzpomínky na kriminál a mučírny tajné policie přináší v oparu nostalgie po dávných, divokých časech anarchistických hnutí.
Kniha začíná památným 16. červencem 1925, kdy „Los justicieros“ čili bojovníci za spravedlnost přešli od plamenných výzev k spravedlivému uspořádání světa k činům a s revolvery v rukou v Santiagu přepadli a vyloupili banku. Ašlo o vůbec první vyloupení banky v historii Chile a právě potomek jednoho z prvních bojovníků nás bude knihou provázet. Autor nechává své hrdiny, povstalce proti Pinochetovi, pokračovatele dávných anarchistů, nemilosrdně zestárnout o třicet let, přičemž u jednoho z nich znamená každý ten rok i kilo navíc, jiný byl mučen tak, že má „dráty přepálené vojáky“, a všichni trpí vzpomínkami a smutkem, „který zakoušíš“, třeba když vykopeš „kostry s rukama svázanýma za zády a jedna z nich má boty tvého bratra“.
Je to temná a nebezpečná minulost, která tu hýbe dějem a náhle staví před dnešní Sepúlvedovy staříky veledůležitý úkol, opravdový cíl, proti kterému je nějaké to dávné vyloupení banky pouhým gagem. Obstojí?
Jde o černou komedii a detektivku, takže staří spiklenci mají důstojné protihráče, inspektora Crespa a policistku, která je datem svého zrození „čistá“, tudíž se nemohla podílet na politickém svinstvu tragických let.
Polib varle!
Sepúlvedovi hrdinové nejsou chmurní myslitelé a zabijáci, klony z Dostojevského Běsů. Do děje je namícháno tolik vtípků, klepů a historek i receptů, že máme spíš dojem bláznivého karnevalu než výletu do minulosti obtěžkané hroby. Tak třeba ti bývalí machové a Jánošíci, dnes zestárlí chlápci, než vyrazí na steč s pistolemi v rukou, musí rituálně políbit „skvostné koňské koule“ bronzového pomníku Dobyvatele na náměstí.
Sepúlveda, sám majitel mučivých vzpomínek, byl aktivistou nedávných dějin, kdy byly po násilné smrti prezidenta Allendeho v roce 1973 chilským režimem mučeny a vražděny tisíce lidí. Podle zprávy z letošního roku se stále prošetřuje 726 případů „zmizení“ disidentů a politiků, ke kterým došlo za vlády generála Pinocheta.
A to je ten neusazený kal, kterým se Sepúlveda brodí a kterým vede své hrdiny. Dělá to důstojně a s grácií, humorem a vždy bez falešného patosu. Právě tohle z něj dělá toho důležitého autora 21. století.
***
Luis Sepúlveda: Stín někdejšího času
Přeložila Jana Novotná Garamond, 2010, 128 stran
