Britští učitelé žádají, aby byly mobilní telefony označeny za útočné zbraně. Žáci je totiž s pomocí těchto vynálezů fotografují v nelichotivých situacích, načež obrázky umísťují na internet. A taky je bombardují obscénními telefonáty. Zastánci učitelů žádají zřízení horké linky, kam by mohli pedagogové podobné případy hlásit.
Vypadá to, že v Británii mají s adolescenty ještě větší problémy než jinde. V minulém čísle časopisu Time to dokonce dokládají čísly. Britské děti se údajně perou skoro dvakrát častěji než děti německé a opíjejí se devětkrát častěji než francouzské. Odborníci vidí důvod v britském přístupu k dětem. Nějaké velké mazlení nebo vžívání se do dětské duše se na ostrovech nikdy moc nepěstovalo. Od dětí se očekávalo, že co nejrychleji dospějí a dostanou (nejlépe pod dozorem chův a internátních škol) rozum. Ostatně i dnes mají v Anglii trestní odpovědnost už od deseti let, ve Skotsku dokonce od osmi. A nepomáhá to a nepomáhá... Měli by mít žáci, kteří nesouhlasí s navrhovanou známkou, právo na přezkoušení, nebo pouze na přezkoumání klasifikace? Tuhle otázku teď řeší na ministerstvu školství, a dokonce prý i na ministerstvu vnitra, které je ve věci podobných řízení konzultantem. Ředitelé škol jsou pro přezkoumání, protože se domnívají, že známka je výsledkem dlouhodobého pozorování. Já jsem pro přezkoušení, protože s tím mám vlastní zkušenost.
V druhém ročníku gymnázia mi chtěl dát fyzikář v pololetí čtyřku. Jenže tatínek to nedovolil. Fyziku, kterou jsme probírali ve škole půl roku, mě naučil po mém návratu z lyžařského výcviku za jednu noc. Přijela jsem v deset, v jedenáct jsme si na to sedli a v šest ráno nebyla otázka, na kterou bych nedovedla odpovědět, příklad, který bych nedovedla vyřešit. Dokonce se mi díky tatínkovi, jenž nebyl studovaný pedagog, ale inženýr, začalo zdát, že fyzika je docela zajímavá disciplína.
Přezkoušení po probdělé noci bylo za jedna, celkově mi dali trojku a vysvětlili, že samotné znalosti a dovednosti nejsou pro klasifikaci zas tak důležité. Teprve teď chápu, jak to mysleli: Z hlediska dlouhodobého pozorování jsem si lepší známku nezasloužila. Ale kdo by řekl, že do školy se chodí na pozorování? Postřeh ze života: Do mateřské školy přichází ráno před osmou matka s asi čtyřletým dítětem. Kluk, jindy údajně naprosto pohodový, brečí, že dneska do školky nechce. Matka ho přemlouvá, vysvětluje, že pro něj přijde hned po obědě, ale teď musí do práce. Kluk argumenty nebere a jeho pláč zesiluje a stává se srdceryvným. Za dalších deset minut už brečí i matka. Chlapcova učitelka chodí kolem, ale pomoc nenabídne. Nevezme kluka za ruku a nepromluví na něj povzbudivě. Ani na matku. Dělá, že se jí scéna netýká. Matka posléze boj vzdává a i s klukem odchází.
Znám učitelku, která by v takové situaci na pomoc docela určitě přispěchala. Všechny prostě nejsou stejné. Platy ale stejné nejspíš mají. Nebo aspoň skoro stejné...
Zlou krev začíná budit rozdělování evropských peněz na školství a vědu. Například brněnské vysoké školy, které za ně chtějí budovat ambiciózní Středoevropský technologický institut, mají pocit, že je Akademie věd nepodporuje, jak má, a ze spolupracovníka se mění v konkurenta. Možná se ještě dočkáme dramat jako mezi příbuznými, kterým tetička odkázala jmění a oni se o ně mají podělit. To je známá věc, že dokud jste s někým nedědili, tak ho dobře neznáte.
O autorovi| Radka Kvačková radka.kvackova@lidovky.cz
