V Polsku se devátý ani osmý ani žádný jiný květen neslaví. Pro Poláky totiž na konci druhé světové války neskončila okupace, jen ta nacistická se změnila v sovětskou. Poláci, ale ani mnoho obyvatel Ukrajiny nebo Pobaltí, nevnímají válku jen jako boj proti nacistickým okupantům, ale i proti Sovětskému svazu. Státu s neméně zločinným a brutálním režimem, jako byl ten nacistický. S tím rozdílem, že zatímco nacisté likvidovali lidi na rasovém základě, Stalin vraždil kvůli třídnímu původu – byť i on v případě ukrajinského hladomoru nebo deportací Tatarů či Čečenců likvidoval celé národy.
Nebýt nacismu, nezvítězil by v polovině Evropy po válce komunismus, berou na sebe další vinu Němci a je to od nich velkorysé. Jistě v mnoha zemích, jako je Polsko, Maďarsko nebo pobaltské státy, je to do velké míry pravda. V případě Československa je to však jen část pravdy. Do velké míry jsme si po válce komunisty sami zvolili, navíc v téměř svobodných volbách, jako jediný národ v Evropě. Ale je dobrý pocit, že proti snaze Ruska falšovat novodobou historii máme mnoho Němců na své straně. Na straně těch, kteří už komunismus a závislost na Rusku nikdy nechtějí.
Čtěte „Výročí paktu...“ na straně 6
