Sdružení absolventů divadelní vědy v Giessenu Rimini Protokoll představilo v Praze inscenaci zpracovávající téma Marxova Kapitálu. Projekt získal v Německu několik cen, ale v Praze nerezonoval tak, jak se očekávalo. Snad že k Marxově dílu nemáme ten správný vstřícný vztah, neboť jeho filozofie nám otravovala školní léta. Nejeví se nám dost zábavný ani bizarní či inspirativní jako našim západním sousedům, kteří měli to štěstí, že se neúčastnili zavádění Marxových myšlenek do praxe. Na to, aby se jím český divák vydržel zabývat více než dvě hodiny, což je délka inscenace, by potřeboval vymazat paměť - v opačném případě navzdory kladům produkce zažívá déj`a vu hodin marxismu, o kterých se domníval, že jej už nikdy v životě nepotkají.
Na druhé straně je nutné tvůrcům přiznat, že vymysleli netradiční divadlo - dokument či sociologický experiment, z něhož si každý může vybrat, co chce, třeba i to, jak jsou Marxovy teorie jalové i směšné. Na scéně stojí obrovitá a členitá knihovna, naplněná mnoha výtisky Kapitálu. Nad tímto masivem visí čínské lampiony a v něm jsou zasazeny šuplíky, výklenky, dveře, hrací automat, gramofon, dvě obrazovky a další předměty související s těmi, kteří z této knihovny vylézají, s tzv. experty. Ti vyprávějí své životní příběhy vztahující se k Marxovým teoriím.
Tito divadelní amatéři jsou hybnou pákou projektů Rimini Protokoll a z jejich zkušeností je utkána živá materie příslušné inscenace. A tak zde hovoří například lotyšský režisér, který se jako batole stal předmětem směny, německý maoista, který se jako pravověrný musel dokonce uchýlit do Číny, gambler, jehož kapitál uvrhnul do neštěstí a který prohrál majetek. Je tu i mladíkrevolucionář, pro Prahu pohotově plédující za povolení Komunistického svazu mládeže, hochštapler, absolvent pomocné školy, který podvedl stovky lidí a vydělal miliardy. Do toho všeho pravidelně vpadá kovaný marxistický teoretik (vyhlíží jako Marxova busta trčící v knihovně), rozdá svazky Kapitálu a uštědřuje nudné lekce vztahující se k nabídnuté faktografii. Celkem vzato: forma je originální, nápady zábavné, nechybí smysl ani téma, ale hodina by stačila.
Tragédie mezi paneláky Probuzení jara hannoverské činohry přineslo syrovou výpověď o dnešních mladých lidech bezcílně a zmateně bloudících v čase přicházející dospělosti. Režisér Nuran David Calis na rozdíl od jiných upravovatelů kdysi skandálního Wedekindova dramatu přistoupil ke zvolené látce s důslednou vizí. Režiséři poslední doby u nás časově jasně ukotvený text z roku 1894 roubovali na jinou realitu, a vyznění tak nebylo věrohodné. Calis se Wedekinda přidržuje jen obrysech, vlastně z něj přebírá jen motiv generační vzpoury adolescentů a bezradnost rodičů, kteří si ani svou vinu neuvědomují. Vytváří tak novou, ale stejně bezútěšnou realitu.
Čtrnáctiletí hrdinové žijí v panelákovém světě, poflakují se na ulici, jsou předčasně vyspělí, klackovití, mají slovník plný vulgarit a přitom jsou přecitlivělí a stravuje je až existenciální obava z budoucnosti. Bezvýchodnost jako základní znak inscenace je patrná i ve výtvarném řešení: dva panely sevřené v pravém úhlu, na nichž se promítají různé detaily hereckých akcí, na rubu jsou další dvě dějiště a před nimi bazének s vodou.
Inscenace má svou energii, napájí se z pečlivě budovaného rytmu a atmosféry, které určuje raperská hudba a herecké výkony. Možná je těžké přistoupit na tento klipový způsob aranžmá a celkovou zkratkovitost, ale režisér předkládá prostředí novodobých ghett a mladé lidi jako jejich produkty s až protivnou otevřeností, naléhavostí a drsností - ať už si Wendla přivodí potrat střepem láhve nebo tlustý Melchior obnaží svou neesteticky vyhlížející fysis. Nejvíc zaujmou výkony těch, kteří hrají netragičtější postavy - Wendla jako kombinace křehkosti a sprostoty v podání Sonji Beisswengerové a již zmíněný Melchior Christopha Frankena, herce s obdivuhodnou autenticitou a sebekázní. Také představitel Moritze Holger Bulow nabízí neotřele lomené pojetí postavy tragicky zmítané city a naivitou.
