Ještě před čtrnácti dny jsme si mysleli, že nejvýznamnějším hlasováním roku budou české volby. Teď už víme, že jím budou zítřejší volby německé. I pro nás. Poprvé za šedesát let své existence se Spolková republika předem chystá na velkou koalici (na její pokračování) jako na de facto žádoucí variantu. To tu ještě nebylo.
Když v roce 2005 velká koalice vznikala, byla považována za východisko z nouze, za provizorium, po kterém musí následovat návrat k normálu – k vládě levice nebo pravice. Však také CDU i SPD šly do společné vlády s nedůvěrou. Ale světe, div se, ona fungovala. A veřejnost, znejistělá rok trvající krizí, si konsenzus zbožštila. Dá se v této situaci seriózně prognózovat? Těžko.
Poslední čísla z průzkumů dávají šanci pro pravicovou většinu, pro obnovu konzervativně-liberální vlády, jak si ji pamatujeme z éry Helmuta Kohla. Tvrdí to i počítačový model německo-amerického týmu z univerzity v Mannheimu, který se přesně trefil v letech 2002 a 2005. Uvidíme tedy zajímavý test: vyhraje matematický model, nebo lidský pud volající po konsenzu a velké koalici?
Konsenzus je chvályhodný. Ale je-li ho přespříliš, společnost ztrácí motivaci a soutěživost. Kde jsou časy, kdy Německo dalo světu automobil, trysková letadla, magnetofon, rakety... Dnes z toho zůstalo jen volání po inovativnosti. Německo má smůlu, že v konsenzuální společnosti funguje i to, co je obtížně přenosné jinam, třeba Bismarckův sociální systém. Vyzní-li teď volby ve prospěch pudů, možná se ukáže, že zrovna velká koalice – před níž dříve sami Němci varovali – k nám přenosná je. Tleskat jí ale nemusíme.
Čtěte Téma na straně 7
