Českomoravský fotbalový svaz v současnosti registruje necelé čtyři tisícovky rozhodčích, což znamená jednoho sudího na zhruba 162 fotbalistů. V nižších soutěžích dokonce pískají rozhodčí v důchodovém věku.
Fotbalové hřiště pražské Sparty Krč, schované v údolí mezi Jižní spojkou a pásem stromů lemujících Kunratický potok, se probírá do ospalého sobotního dopoledne. V chladném oparu začínajícího podzimu se před zápasem České fotbalové ligy, třetí nejvyšší republikové soutěže, rozcvičují dvě mužstva. Domácí tým přišlo v souboji se Sezimovým Ústím povzbudit odhadem 150 diváků; nudný fotbal, který na začátku prvního poločasu předvádějí oba týmy, jim ale nedává moc příležitostí k zábavě.
„Foukni to, ježišmarjá!“ komentuje nervózně po chvíli starší muž v hledišti jeden ze zákroků hostujících fotbalistů. Hlavní rozhodčí je terčem i dalších „dobře míněných rad“. Žádná z nich ale není vulgární: je vidět, že popichování sudího patří k fotbalovému folkloru nižších soutěží. Sparta Krč díky dvěma gólům v prvním poločase poráží Sezimovo Ústí 2:0 a spokojení fanoušci odcházejí rozebrat zápas do bufetu u hřiště.
„Dneska to foukali záživně,“ hodnotí s uznáním v hlase jeden z nich a ostatní přikyvují. Kdo ví, jak by to ale vypadalo, kdyby domácí prohráli 0:1 gólem z penalty, nařízené v poslední minutě...
Rozhodčí jsou pod stejně nemilosrdným drobnohledem jako hráči: nezáleží na soutěži, nezáleží na sportu. Sudí píská „záživně“, pokud domácí tým vyhraje a všechno jde hladce - pak je arbitr pro diváky partnerem, součástí hry. Běda ale, když se zápas nevyvíjí podle představ většiny fanoušků. Rady z tribun pak rychle vystřídají nadávky, urážky - a pak začnou létat zapalovače a další předměty.
Kdo jsou lidé, kteří se dobrovolně rozhodnou být týden co týden potenciálním objektem nenávisti? Co je motivuje k tomu rozhodovat sportovní klání mezi dvěma týmy či jednotlivci, z nichž jeden se bude téměř vždy cítit poškozen? Sudí podstupuje souboj, který nelze vyhrát - a musí se přitom navíc rozhodnout během vteřiny. Pokud jste někdy navštívili fotbalové utkání, při kterém se odpískala penalta, jistě jste to zažili sami: polovina stadionu bude přísahat, že „to přece žádnej faul nebyl“, druhá polovina bude sudího verdikt nadšeně vítat s tím, že to „byl přece jasnej faul“. Obě skupiny budou skálopevně přesvědčeny o své „pravdě“.
A co je pro rozhodčí nejhorší? Že podle pravidel mohou mít skutečně „pravdu“ oba tábory. Není faul jako faul, není penalta jako penalta. Pokud by někdo nizozemským fotbalovým fanouškům připomněl zápas základní skupiny na mistrovství Evropy v roce 2000, zřejmě by si nevybavili nic výjimečného. Pro Čechy bude ale inkriminované utkání navždy spojeno s proslulou „Collinovou penaltou“, která se pro český fotbal stala doživotním stigmatem. Pravidla Collinovi umožňovala odpískat faul -na tom se shodnou všichni. Ale že to bylo necitlivé vzhledem k vývoji utkání, to budou vždycky připomínat jen Češi.
Úděl rozhodčího je nevděčný. Sportovní klání se bez něj neobejde, vděku se však až na výjimky nedočká. „Na ledě na mě každý nadává. Ale nedejbože když se stane, že přijedu na zápas o něco později,“ říká jedenatřicetiletý hokejový sudí Pavel Hodek, který kromě elitní extraligy rozhoduje i nižší soutěže. „To pak jen slyším: Ježišmarjá, to jsme rádi, že jste tady! My už jsme se báli!“ usmívá se energicky vystupující mladý muž. „A čeho se báli? Že by to třeba museli pískat sami. Nadávají ti, ale pak jsou štěstím bez sebe, když přijedeš.“
Sudím se nedá úplně porozumět: vcítit se do kůže člověka, který celý týden žije s tím, že i přes sebelepší výkon mu bude o víkendu nadávat všech padesát diváků na zastrčeném stadionku kdesi v Horní Dolní, v podstatě nelze. Lze ale obdivovat jejich vytrvalost a leckdy stoický klid, s nímž nesou svůj kříž. Nikdo je nemá rád, ale těžko se bez nich obejít.
Pro otrlejší povahy „Začínal jsem pískat v patnácti a to se na rozhodčího hlásilo hodně lidí. Kromě mě asi tak dalších dvacet,“ vybavuje si Hodek. „Teď má ale komise problém obsazovat nižší soutěže. Když se dělá jednou ročně nábor, přihlásí se třeba v Praze jen šest nebo sedm lidí.“
Podobně jako hokej jsou na tom v Česku i fotbalové soutěže. „Sami víte, jaké to prostředí je,“ pokrčí rameny předseda komise rozhodčích a delegátů Českomoravského fotbalového svazu (ČMFS) Luděk Macela. ČMFS v současnosti registruje 3856 rozhodčích na 625 552 registrovaných hráčů, což znamená jednoho sudího na zhruba 162 fotbalistů... „Je to nedostatek, to je bez debat,“ přiznává Macela. „V nižších soutěžích pískají pánové v důchodovém věku. Jen díky nim se utkání nějak obsazují, jinak by to byla úplná pohroma. Je potřeba vytvořit nějaký systém. Dnes totiž rozhodčím trvá strašně dlouho, než postoupí do vyšší soutěže: za současných pravidel musí pískat minimálně půl roku jednu soutěž, než poskočí dál. Začínají u žáků a to je strašně dlouhá cesta.“ S trochou nadsázky se ale dá říci, že kdo si projde řízením zápasů v žákovských a dorosteneckých kategoriích, toho už pak nepřekvapí nic. Svědci se shodují, že nepřátelská atmosféra vůči rozhodčím je největší právě při utkáních těch nejmenších. Ne že by sudím nadávali přímo kluci na hřišti. Ale otcové - ti si neberou servítky.
„Je to spíš pro otrlejší povahy,“ přikyvuje Macela. „Když dnes pískáte utkání žáků, tak si toho hodně vyslechnete.“
Na hokeji je to podle Hodka podobné: „Byl jsem se podívat na žákovském hokejovém utkání v Kanadě a neviděl jsem tam, že by někdo nadával před dětmi. V Česku je to naopak: tlak na výsledek je tady mnohem větší a podle toho to vypadá. Spousta lidí si představuje, že dítěti koupí výbavu za padesát tisíc a že to půjde samo. Jenže klukovi to třeba moc nejde, bojí se u mantinelu - a tak je potřeba to na někoho hodit. A rozhodčí je po ruce.“
Mladí sportovci tak hned na začátku své kariéry vidí model chování, který pak v dospělosti často a rádi napodobují. Pro rozhodčí se pak řízení utkání stává noční můrou, tedy nic pro slabší povahy. „Znám rozhodčí, kteří před každým zápasem zvracejí z nervozity,“ říká Hodek. „Pískají ale dál. I když je jasné, že v takovém stavu nemůžou podat dobrý výkon. A také znám spoustu rozhodčích, kteří skončili, protože už neunesli ty nadávky.“
O pekle, kterým si procházejí zejména fotbaloví rozhodčí v nižších soutěžích, ví leccos i jedenatřicetiletý David Matucha, který je pískal ve zlínském kraji čtyři roky.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
„Chlapi si tam často jdou jen takzvaně udělat žízeň a neřeší, jestli dostanou červenou kartu nebo někoho zraní,“ popisuje Matucha. „Inzultaci jsem nikdy nezažil, ale taky už mi vyhrožovali, že mi shodí auto do potoka a podobně. To už vás trochu vystresuje.“
Neodradily Matuchu takové zážitky? „Člověk se oklepe. Kdyby mě někdo inzultoval, to by bylo vážnější. Jednoho kolegu na čáře trefil někdo vlajkou, dokonce byl chvíli v bezvědomí. Na takové soutěže chodí od padesáti do dvou stovek diváků a čím míň jich tam je, tím víc jsou slyšet.“
Když vyhrožuje padesát diváků, že vám shodí auto do potoka, není to nic příjemného, ale dá se z toho oklepat. Ale co když sudí udělá chybu v ostře sledovaném zápase Ligy mistrů nebo na mistrovství světa? Tlak je pak ohromný. Před třemi roky tvrdě kritizoval tehdejší trenér londýnské Chelsea José Mourinho švédského rozhodčího Anderse Friska za údajné chyby při utkání Ligy mistrů v Barceloně. Následně začali anonymové hrozit Friskovi a jeho rodině smrtí a otřesený Švéd se raději rozhodl ukončit kariéru.
Švýcar Urs Meier si zase „zavařil“ při čtvrtfinále mistrovství Evropy 2004, když neuznal těsně před koncem prodloužení gól Angličanů do portugalské sítě a britský bulvár poté proti němu rozpoutal kampaň, v níž patřila nadávka „idiot“ k těm nejmírnějším. Noviny dokonce zveřejnily Meierovo telefonní číslo a e-mailovou adresu, aby mu naštvaní fanoušci mohli „vynadat osobně“. Policie sudímu dokonce doporučila, aby se nějaký čas zdržoval mimo domov, protože mu rovněž kdosi vyhrožoval smrtí.
„Rozhodčí musejí ve zlomku vteřiny dělat rozhodnutí, která nejsou jednoznačná, ani když si je třikrát prohlédnete v televizi,“ hájil po Friskově aféře své muže předseda komise rozhodčích UEFA Volker Roth.
Diskutovat? Nediskutovat?
Neprospěly by rozhodčím pravidelné a povinné návštěvy psychologů? „Možnost odborné psychologické přípravy nebo potřebné psychologické intervence by jistě stála za uváženou, zejména u rozhodčích, kteří rozhodují důležité zápasy a jsou pod velkým mediálním a diváckým tlakem,“ připouští sportovní psycholog Pavel Harsa a upozorňuje na fakt, že na posledním fotbalovém mistrovství Evropy mohli rozhodčí kromě lékaře, kondičního trenéra a masérů využít právě služeb psychologa. „Sudí se musí učit být odolní, což konstitučně senzitivnějším osobnostem může činit potíže. V tomto případě by psychologická intervence rovněž mohla sehrát svoji roli.“
Sami rozhodčí ale spoléhají na to, že více než pohovory s psychology jim může pomoci zkušenost sportovce - drtivá většina z nich se totiž rekrutovala z bývalých aktivních hráčů. „Určitě je lepší, když sudí dřív fotbal hrál,“ myslí si Macela. „Má pak větší cit pro hru.“
S tím souhlasí i Hodek, který se vedle hokeje věnoval na vrcholové úrovni i basketbalu, v němž to dotáhl až do druhé ligy. „Empatii vůči hráčům na ledě cítím,“ říká. „Stejně jako mají hráči herní inteligenci, tak by měla existovat i rozhodcovská inteligence, která se možná získá právě tím, že má člověk zkušenosti aktivního sportovce.“
Všichni sudí se ale shodnou na tom, že jejich nevděčnou roli jim nejvíce ulehčí, když hráči spolupracují a přijímají jejich verdikty bez větších protestů. Zní to triviálně, jenže jak toho docílit? V současnosti probíhá v řadě sportovních odvětví - hlavně těch kolektivních - odborná debata na téma „diskusí s rozhodčími“. Sudí mají v podstatě na vybranou mezi dvěma možnostmi: pustit si hráče k tělu, vysvětlit mu svůj pohled na věc - a tím dokázat svou sílu. Anebo naopak nepřipustit žádnou diskusi a rezolutně si stát na svém - a tak potvrdit svou autoritu. V basketbalové NBA je běžné, že po odpískaném faulu si postižený hráč dlouze povídá s rozhodčím, který se zájmem naslouchá jeho pohledu na věc, a pak mu sdělí svůj názor.
„V českém hokeji je trend nediskutovat,“ říká Hodek. „Jenže já si myslím, že některé situace je potřeba s těmi hráči probrat. Nevyslechnout si názor druhé strany je hloupost, a když si pak svůj názor neobhájím, tak tam nemám co dělat. Zajímají mě názory hráčů. Jsou to přece odborníci. Třeba se na lecčems neshodneme, ale jejich názor mě zkrátka zajímá. Jen se to nesmí přehánět, protože pak by se z toho na ledě staly diskusní kroužky,“ upozorňuje.
Pozoruhodný a možná trochu překvapivý pohled z „druhé strany barikády“ přidává bývalý fotbalový internacionál Ladislav Vízek. „Měl jsem radši, když byl rozhodčí autorita. To bylo hned na hřišti cítit, nikdo si nic nedovolil,“ vzpomíná. „Najednou to byl úplně jiný zápas. Věřili jsme mu víc než takovému, kterého jsme diskusemi dokázali nahlodat - ten se do toho pak zababral. A těch je dneska taky dost. Jenže s tímhle přístupem jsou ztracení hned na začátku kariéry.“
Podle Vízka mají současní fotbaloví rozhodčí situaci v mnoha ohledech ztíženou. „Na některých fotbalistech se mi to vůbec nelíbí. Jak jdou na rozhodčího a jak jsou při tom naježení! Třeba Řepka, ten má ten vlčí výraz. Rozhodčí si to nechají líbit a to je špatně... To by neměli. My jsme diskutovali víc v přátelském duchu. Dneska se mi zdá, že rozhodčí jsou pro hráče nepřátelé, dřív byli víc partneři.“
„Jediná obrana? Nenechat na sebe řvát,“ souhlasí Hodek. „Jakmile na sebe sudí nechá řvát, tak si druhý tým okamžitě řekne: Hele, on nebude nic pískat, když na něj nebudeme řvát. A pak řvou všichni. Tohle se musí zarazit hned na začátku.“
Jenže nepomáhá ani to, když se rozhodčí a hráči příliš přátelí. Basketbalovou NBA letos otřásl skandál obřích rozměrů, při němž vyšlo najevo, že rozhodčí Tim Donaghy byl členem gangu, který sázel na výsledky zápasů. Fanoušci i hráči byli otřeseni a vztah sudích s trenéry a hráči se začal detailněji rozebírat. Stanice ESPN následně přinesla svědectví respektovaného kouče Georga Karla: „Zažil jsem v oficiálním obchodě NBA v New Yorku scénu, kdy několik rozhodčích žádalo hráče o autogramy na dresy a podobné věci. Doufám, že to měli pro nějaké charitativní účely, ale nemám z toho moc dobrý pocit,“ prohlásil Karl.
Měli by se tedy rozhodčí a sportovci držet v oddělených světech, aby přicházeli do styku jen při zápasech, čímž by se vyloučily spekulace o jejich kamarádšoftech? „Jednou jsem požádal Michaela Jordana o míč pro svého syna,“ přiznal v reakci na Karlův výrok dlouholetý sudí Jake O‘Donnell. „Bylo to v roce 1994, před tím, než jsem skončil s pískáním. Ale byla to také jediná věc, kterou jsem si kdy vzal od hráče.“
Samozřejmě že pro rozhodčí je těžké být nestrannými a nezaujatými arbitry, když pískají zápas, při němž září hvězdy jako Michael Jordan, Wayne Gretzky nebo Ronaldinho. Je to ale nezbytné, pokud si chtějí udržet tvář a integritu. Recept na to, jak si udržet objektivní nadhled a příliš se „nezamilovat“ do hráčů, nabízí Hodek: „Když sleduju hokej, tak už se na hru jako takovou skoro nedívám. Zajímá mě jen výkon rozhodčího. A věřte nebo ne, dovedu si jeho výkon užít stejně, jako si fanoušek užije třeba krásnou útočnou akci.“ Superstar bonus Při pronikání do tajů rozhodcovského řemesla se vůbec člověk ocitá na dramatickém poli složitých psychologických vztahů, v rámci nichž utkání probíhá. Že se pár zpocených chlapů honí za mičudou nebo pukem a občas jim do toho někdo zafouká faul podle jasných pravidel? Na to zapomeňte. Sportovci soupeří mezi sebou, ale zároveň tak trochu i s rozhodčím. A používají se při tom z obou stran psychologické finty, a dokonce i výchovné zásady.
„S hokejisty je to jako s dětmi,“ nabízí překvapivé srovnání Hodek. „Jakmile jednou někoho varuju, že ho vyhodím za protesty, tak to pak musím udělat, i když se mi to hodí ze všeho nejméně a i když to je největší hvězda. Když totiž nesplním svoji výhrůžku, tak jsem u hráčů skončil a budou si dělat, co chtějí. Pískání je v tomhle jako výchova dětí. Hráči mě sice nejdřív nenávidí, ale v dlouhodobém hledisku to rozhodčímu pomůže,“ zdůrazňuje Hodek.
Jednání s největšími hvězdami už si vyzkoušel na vlastní kůži - v loňské sezoně rozhodoval ostře sledované extraligové finále mezi Slavií a Karlovými Vary. Právě na vztahu s nejvíce respektovanými hráči častokrát závisí sudího respekt u zbytku týmu. Pokud si k sobě najdou cestu rozhodčí a klíčová postava mužstva, profitují z toho obě strany. Například v zámořských profesionálních soutěžích se leckdy používá neoficiální termín „superstar bonus“ -tedy to, co by „obyčejným“ hráčům na palubovce neprošlo, přejde rozhodčí u největších hvězd přimhouřením očí.
Se sudími to uměl i Vízek. „Za protesty jsem nikdy nebyl vyloučený,“ směje se. „Červenou jsem dostal jen za facku protihráči z Košic, který na mě plivnul. Ale s rozhodčími jsem žádné problémy neměl. Maximálně jsem utrousil nějakou tu satirickou poznámku.“
Vztah sportovců a rozhodčích často připomíná diplomatické jednání - obě strany k němu musí přistupovat s maximálním množstvím informací a velkou obezřetností. „K přípravě na zápas patří třeba i to, že si musím uložit do hlavy, kdo kterému hráči v minulosti co udělal, jaké jsou mezi nimi vztahy, kdo komu přetáhnul trenéra...“ vypočítává Hodek. Vztah navíc není statický, rozvíjí se s postupujícím časem utkání. „V první třetině nastavím nějaký trend a ten se pak snažím držet,“ vysvětluje. „Hráči v podstatě nejsou rádi, když za ně něco rozhoduju. V zápase sice třeba něco zařvou, ale v podstatě nejsou rádi, když za ně někdo rozhoduje. Chtějí si to rozhodnout sami. Hokej je o pokoře. Chci být jeho součástí, ne ho řídit. První dvě třetiny pracuju na tom, aby ve třetí třetině, kdy jsou zápasy nejvypjatější, už bylo mezi mnou a hráči naprosto jasno.“
Sudí si navíc oproti obecně vžitému předsudku může dovolit podle potřeby upravovat pravidla - a hráči to dokonce ocení. Představě, že litera pravidel je svatá a že se musí slepě dodržovat od první do poslední minuty, se Hodek jen směje.
„Hokej má nepsané zákonitosti, které nejsou v pravidlech,“ říká přesvědčivě a dodává, že pískat stejně od první do šedesáté minuty by bylo obrovskou chybou. „Hráči přece také nehrají stejně celý zápas. V první třetině si dovolí jiné věci, než když je to 1:1 dvě minuty před koncem. A já také nemůžu pískat zápas, kdy to je 6:0 ve druhé třetině, jako zápas, ve kterém se chtějí propíchnout hned od začátku. Je černá zóna: jasné fauly a surovosti. Tam není co řešit. Pak je bílá zóna - nic se neděje, hraje se dál. A pak je šedá zóna a ta je pohyblivá a záleží na tom, jak se zápas vyvíjí. Nepískám pokaždé stejně. To je, jako kdybyste řekli dirigentovi: Tady máš Moji vlast a hraj to pořád stejně. Jenže takhle to není, že? Noty, ty pravidla, jsou tam stejné, ale každý dirigent to přece hraje jinak. Kdo by na to jinak chodil, kdyby to bylo pokaždé stejné?“
***
S trochou nadsázky se dá říci, že kdo si projde řízením zápasů v žákovských a dorosteneckých kategoriích, toho už pak nepřekvapí nic. Svědci se shodují, že nepřátelská atmosféra vůči rozhodčím je největší právě při utkáních těch nejmenších.
Chlapi si tam často jdou jen takzvaně udělat žízeň a neřeší, jestli dostanou červenou kartu nebo někoho zraní. Inzultaci jsem nezažil, ale taky už mi vyhrožovali, že mi shodí auto do potoka. To už vás trochu vystresuje.
David Matucha bývalý fotbalový rozhodčí
Možnost odborné psychologické přípravy nebo potřebné psychologické intervence by jistě stála za uváženou. Sudí se musí učit být odolní, což konstitučně senzitivnějším osobnostem může činit potíže.
Pavel Harsa sportovní psycholog
S hokejisty je to jako s dětmi. Jakmile někoho varuju, že ho vyhodím za protesty, tak to pak musím udělat, i když to je největší hvězda. Pokud to neudělám, tak si hráči budou dělat, co chtějí. Pískání je v tomhle jako výchova dětí.
Pavel Hodek hokejový sudí
O autorovi| ADAM NENADÁL Autor je šéfeditor LN
