Kdo využívá v politice agrese, jede na tygru
Hrubne politická kultura? Jistě, tak jako celá kultura. Agresivita, projevovaná gesty i přímým fyzickým násilím, se rozrůstá všude, fotbalem počínaje a silnicemi konče. S nacismem to má společného asi tolik jako včerejší tři mrtví v Aténách. Že na mítincích po házení vajec a kamení došlo už na rány pěstí, je zlé. Vyvolávat v té souvislosti strašáka NSDAP nepomůže vůbec ničemu.
Hitlerovský tik je svůdný. Tupější část společnosti, z níž se rekrutují lhostejní, nerozhodní voliči, reaguje jen na silné podněty. Nenávist zabírá a nacismus je při jejich minimální vzdělanosti jeden z mála symbolů, kterému porozumí. Nálepka nacismu je jen pozvánka k vyšší míře nenávisti. I absolvent zvláštní školy má zažitá ustálená slovní spojení „nacistická zvěrstva“ či „fašistické bestie“. Co je snazšího než přijmout za svou informaci, že „ti druzí“ jsou nacisté, a nenávidět je o to srdečněji.
O skutečné povaze nacismu či fašismu panuje přitom ponětí chabé, například pomýlené představy o Hitlerově ekonomické politice se tradují i mezi elitami. Sociální demokraté se snaží tvrdit, že útoky na ně organizuje ODS. Dokud o tom nebudou existovat důkazy, nemají nacistické příměry nejmenší oprávnění. Hrubosti v politice napomáhal Topolánek svým dalíkovsko-pubertálním slovníkem, ale i Paroubkovy poznámky o „tělesně zdatných mužích“ v řadách ČSSD či Tvrdíkovo varování, že by se na mítincích mohlo odpůrcům ČSSD něco stát. Nejdál od demokratických norem jsou privátní hlídky Věcí veřejných. Ale jestli je tohle nacismus, jak bychom pak říkali Hitlerovi, kdyby se tu zítra objevil?
Čtěte Téma na straně 4
