A pak začne vyprávět příběh, jehož střípky jsem už dříve slyšel od Josefových přátel. Příběh starého hippieho, příběh opuštěných lásek a nekonečného cestování, příběh důvěry, zrady a prozření.
Ke konci 60. let Josef emigroval do Austrálie a odtud do Nepálu, kde si našel dívku a začal se živit pašováním všeho možného (zdůrazňuje, že nikdy ne heroinu), odtud odjel do Indie, kde potkal půvabnou Švédku, s níž po jedenáct let vandroval zemí, užíval si na pláži Goa, cpal se halucinogeny, tančil bosý v písku na první techno, pokuřoval hašiš a nic mu nescházelo. Když se krátce po revoluci vrátil do Prahy, bylo mu skoro padesát a ani jeden z jeho rodičů už nežil. Našel si v Praze přítelkyni, herečku Moniku, a po čase se jim narodilo dítě. Ani to ale Josefa neudrželo na místě. Jednoho dne sebral svoji ženu a šestiměsíční dcerku a odletěl jim ukázat Indii.
V pekle
Výlet to byl kýčovitě krásný, ale jen do té doby, než Josef potkal několik svých starých známých. Jeden z nich se do Moniky okamžitě zamiloval a vymyslel na Josefa past. Krátce před jeho odletem zpět domů přesvědčil kouřením jointů poněkud zvláčnělého Josefa, aby do letadla propašoval hašiš. Josef lačný vidiny bezstarostného života v Praze nacpal drogy všude, i dítěti do plenek... a samozřejmě ho chytili.
Rodinu odvezli do vězení v indickém státě Maharastra, odkud byla ale manželka s dítětem na druhý den záhadně propuštěna, zatímco on zůstal trčet ve vazbě a dočkal se rozsudku: 11 let natvrdo.
První rok byl nejhorší. Josef si zvykal na to, že špína a nemoci vedou ke každodennímu umírání. Byl jediný běloch ve vězení. Zpočátku s ním sice celu sdílel mladý Němec, ale jednoho dne ho Josef našel s podřezanými žilami. Střepy a návod, jak se sprovodit ze světa, mu dodal za úplatu bachař.
Proti blechám existovala jediná obrana – kus jedovaté křídy, kterou vězňům prodávala stráž za nemalé peníze. Stačilo se křídou pomalovat a nakreslit kolem sebe kruh a člověk měl od hmyzu na chvíli pokoj. Jídlo sestávalo pouze z pšeničných placek a luštěnin a spoluvězni byli celkem milí a nemluvní chlapíci, když si odmyslíte skutečnost, že většina z nich zabila svoje manželky, případně celé rodiny. Zato dozorci občas ubili jen tak pro zábavu vězně. „Zajímavé bylo, že ve vězení bylo i několik politiků, kteří řídili svoje politické kampaně z cel, a někteří i vyhráli,“ směje se Josef.
Když se ukázalo, že je v celém vězení jeden z mála, kdo dokáže (samozřejmě hindsky) číst a psát, stal se pro ostatní vězně nepostradatelným. Psal za ně žádosti k soudu i zoufalé dopisy domů a stal se jejich důvěrníkem. Opravdový zlom v jeho životě ale nastal až ve chvíli, kdy se od jednoho charitativního pracovníka, který navštěvoval vězení, dozvěděl o základech vipassany, buddhistického učení založeného na pozorování projevů mysli i těla, které vede k uvědomění si přítomnosti. Meditující tak zjišťuje, že je v zajetí neustálého proudu svých myšlenek, pocitů a emocí, ze kterých se může vysvobodit jen tím, že si tyto myšlenky a emoce uvědomí, a tím k nim získá odstup. Pro člověka za mřížemi vskutku ideální učení, protože mu přestane vadit špína, smrt amříže na oknech. Užívá si totiž svobody ve svém nitru. „Měl jsem jen dvě možnosti,“ říká Josef, „mohl jsem jít dolů, nebo nahoru. Zvolil jsem si tu druhou cestu.“
Ve vězení začal pořádat meditační kurzy a byl na své žáky tvrdý, věděl, že je to pro ně otázka přežití. „Meditovali jsme dvanáct hodin denně, dostávali jsme díky tomu lepší stravu. Za nějaký čas za mnou přijel štáb indické televize natočit pořad o tom, jak běloch učí ve vězení ostatní Indy meditovat.“ O své technice říká: „Když je pohyb vědomý, tak je to pocit. Když je dech vědomý, tak je to pocit, když je pozice, v jaké se nacházíš, vědomá, tak je to také pocit. Žádná představa, žádná mantra… jen neutrální pozorovaní obyčejných tělesných pocitů… kontrola vlastní mysli.“ Po několika letech prý zažil stav, který by se dal označit za prozření či osvícení. „Vlastně to bylo úplně prosté. Čekal jsem, že něco takového přichází s mnohem větší pompou. Musel jsem se rozesmát, když mi došlo, co tím vším Buddha vlastně myslel. Člověk má celý život štěstí na dosah… stačí jen natáhnout ruku.“
Jednoho dne Josefovi oznámili, že je volný, a vystrčili ho za vrata věznice. Bez dokladů, bosého, jen v tričku a trenýrkách. Nevěděl nic o tom, co se ve světě za posledních jedenáct let změnilo. Bylo mu to ale jedno. Znal sám sebe.
Díky ambasádě Austrálie, jejíž je občanem, se dostal zpátky do Čech. Znovu spatřil svou dceru i Moniku, která žila s novým mužem (dávno to byl někdo jiný než ten, který Josefa ponoukal k pašování).
Josef dlouho nepřemýšlel o tom, co bude dělat dál. Vrhl se prostě na to, co jediné uměl – vyučovat vipassanu, kterou časem zkombinoval s klasickou hindu jógou – vytvořil tak nový styl jógy zbavený podle jeho vlastních slov mystifikace a pověr. Dnes vyučuje skupinu žáků, mezi nimi i čtyřicetiletého Michala Richtra, který říká: „Měl jsem deprese, dost jsem pil, do toho se přidaly rodinné problémy a já začal vážně přemýšlet o sebevraždě. Potom jsem čistou náhodou potkal Josefa a jeho vipassanu. Zezačátku to bylo těžké, Josef je totiž dost nekompromisní učitel, ale postupem času jsem přestal tak nesmyslně zápasit sám se sebou a přestal jsem se hlavně zabývat maličkostmi. Problémy samy zmizely. Nebo spíš už jsem je přestal přitahovat… nevím, v každém případě mě cvičení asi zachránilo.“ Tak jako jeho učitele.
Samir Hauser, spolupracovník Pátku
Muž v černém vám nedá nic zadarmo
Pomalu svého nápadu začínám litovat. Účastnit se pražského workshopu Rona Fletchera, amerického guru cvičení pilates, totiž nejprve znamená stáhnout si z internetu Class Protocol neboli návod, jak se má člověk chovat na Ronových hodinách. A hned první požadavek – dlouhé černé úzké legíny a černý dres nebo upnuté tílko bez jakýchkoliv ozdob a log – je kamenem úrazu. Obchody se sportovním oblečením jsou plné širokých hiphoperských kalhot, na vhodné legíny narážím až po několikahodinovém pátrání. „Já je koupila u Vietnamců a nemůžu v nich vydržet,“ popisuje mi o den později po skončení dopolední výuky jedna ze čtyřiceti žen a dvou mužů (jeden z nich má krátké kalhoty!), kteří zaplatili deset tisíc korun za kurz.
„Je to úplně jiné, než jsme čekali. Mysleli jsme, že to bude zásobárna cviků, ale tady jde o podstatu, o filozofii pilates,“ říkají mi o cvičení, které vypadá trochu jako kombinace jógy a tance, tři brněnští cvičitelé Jana, Lucka a Eda. „Ron Fletcher špatně vidí, proto se nesmí nosit barevné oblečení,“ vysvětluje pak udivenému kolegovi fotografovi Eda. Nejen oblečení ale máme stejné: ženy musejí mít vlasy stažené z obličeje, nesmějí používat parfémy (to je skvělý nápad) ani mít na sobě šperky.
Do jeho hollywoodského Studia for Body Contrology chodily Barbra Streisandová i Nancy Reaganová. Dnes téměř devadesátiletý Ron Fletcher šíří cvičení pilates po celém světě. Když se ctihodného mistra ptám, zda jeho nařízení dodržovaly i celebrity, které v jeho studiu cvičily, směje se. „Raquel Welchová odmítala nosit sepnuté vlasy a chodit bez make-upu. Prý by se necítila jako celá osobnost. A taky paní Bloomingdaleová, velmi bohatá dáma, cvičila s briliantem na ruce, který byl velký jak holubí vejce. Nemohla s tím ani pořádně zvednout ruku. Takže ho musela sundat.“
Pokud má někdo během cvičení dotaz, musí se přihlásit jako ve škole. Když trénujeme ve dvojicích dýchání do zad, sálem se několikrát ozývá důrazné varování od Kyrii Sabinové, vysoké ženy s dlouhými medovými vlasy, ředitelky studií Rona Fletchera: „Prosím, nemluvte spolu.“ Kromě ní a Rona na nás dohlíží ještě jedna americká asistentka, která nás s precizním výrazem v obličeji obchází a opravuje.
Seminář překládá Renata Sabongui, jediná evropská žačka Rona Fletchera. Navíc dostala povolení vybudovat v Praze středisko pilates metody pro celou Evropu a EU. Česko dostalo i navzdory jazykové bariéře přednost před Londýnem.
Na semináři panuje téměř vojenská disciplína, ale všichni jsou happy. „Je fascinující vidět Rona při práci. Pilates pro něj není cvičení, ale umělecké dílo,“ říká Vanda z Olomouce, která cvičí pilates už čtyři roky a nyní je na mateřské s desetiměsíčním miminkem. I PetraWeigeltová, koordinátorka cvičebních programů v síti pražských fitnesscenter, je nadšená: „Ron má charisma. Myslím, že se to ani nedá popsat – když jsem o tom vyprávěla svému příteli, říkal, že jsme blázni.“
Ron Fletcher (nesnáší slovo trenér, používá „učitel“) předvede cvik a pak pozoruje, jak nám to jde. Dopoledne se učíme práci s ručníkem (towelwork), jeho licencovaný vynález. I ručník je licencovaný – je to vlastně dlouhý rudý pružný froté cop. Když se správně používá, pomáhá k rozvíjení svalů ramen, hrudníku, ke správnému držení hlavy – odbourávají se tak bolesti krční páteře. Copy nejsou jediným vynálezem Rona Fletchera, jiným je perkusivní dýchání (nádech–nádech–výdech–výdech), které posiluje krční svaly. Hlasité dýchání je ostatně jednou z věcí, která na pilates napoprvé může zarazit.
Ron Fletcher se nechová jako usměvaví trenéři z posiloven. Udává tempo cvičení a přikazuje asistentkám, co dělat. Pochválí nás, jedině když se všem podaří provést daný cvik naprosto stejně.
Že s Ronem nebude legrace, zjišťuju už na tiskové konferenci. Právě přiletěl zpožděným letem z Londýna (cestu nazve „trip from the hell“) a z londýnského workshopu je mírně řečeno rozladěný: „Chtěl jsem je všechny vyhodit. Neuměli ani pořádně stát, neměli propnutá kolena, nic.“ Přestože je unavený z cesty letadlem, vstává a předvádí správný pilatesovský postoj. „Řekl jsem tamní cvičitelce: Musíte se vrátit ke kořenům. Když někdo neovládne správně základy, nemůže v ničem pokračovat. Byli úplně ignorantští.“
Když se po víkendovém semináři ptám Rona Fletchera, jak je spokojen s úrovní českých cvičenců pilates, odpoví za něj rychle asistentka: „Čeká nás všechny ještě hodně práce.“ Na druhou stranu Rona nadchlo, že jako jediní na světě máme čistě mužské hodiny pilates.
Nebýt Rona Fletchera, pravděpodobně by pilates neexistovaly. Coby profesionální tanečník měl problémy s kolenem a někdo mu doporučil jistého Josepha Pilatese. „Na koleno se mi ani nepodíval, zato začal zkoumat mou páteř obratel po obratli. A já si říkal: A kdy se podívá na to koleno? Nikdy k tomu nedošlo,“ říká Ron. Pravidelně cvičil s Josephem v New Yorku, živil se jako choreograf (právě on objevil pro Ameriku krasobruslařku Áju Vrzáňovou, která kvůli své výšce bruslila pouze ve sboru) a na začátku 70. let otevřel v Los Angeles studio, které Pilatesovo učení proslavilo. Každé ráno pak předcvičoval v televizní show Good Morning, Los Angeles.
„Nedal jsem si třeba na propagační letáky telefon,“ říká, „dal se sehnat jen přes známé. A tak se z mého studia stala kultovní záležitost.“ Místo o pilates mluví o „body contrology“. „Není to cvičení, je to umění, je to filozofie, je to věda, nikdy nikdo se ho za život nemůže naučit,“ říká Ron důrazně.
Když přijde řeč na hvězdy, které u něj cvičily, usměje se: „Neznám hvězdu, která by u mě necvičila.“ A dodá: „Jedna známá mi řekla: Jediná hvězda, která v tvém studiu právě je, jsi ty sám.“ Herečka Joan Collinsová, kterou proslavil seriál Dynastie, k němu přestala chodit, protože nesnesla, že není středem pozornosti (naopak Barbru Streisandovou si pochvaluje). „Dokonce lidé posílali týden co týden šeky a ani jednou nepřišli cvičit. Jen aby byli součástí toho všeho kolem mě.“
„Cvičení z Hollywoodu“ se záhy stalo populární v USA a díky Ronovi Fletcherovi také po celém světě. Po evropské zastávce se ostatně chystá do Singapuru. Doma prý cvičí, jen aby se udržel ve formě. „V mém věku to rozhodně není pro radost,“ říká. „Nemusím to dělat, abych zaplatil telefonní účet. Jen to všechno prostě neumím zastavit.“
