„Kyslíkový stan je alpský dům čili buňka, která nahrazuje vysokohorské prostředí, ale v malém. Sportovci se tam v podstatě regulovaně dusí,“ řekl svého času lékař Jan Hnízdil.
Mezinárodní olympijský výbor sice před olympiádou v Salt Lake City označil používání kyslíkového stanu za neetické, ale dodnes je toleruje.
A co hypoxická stimulace, která kyslíkové komory nebo stany překonala?
„O doping nejde, Světová antidopingová organizace WADA tuto metodu oficiálně schválila. Je to přírodní cesta, nejde o chemii, tělo si vyrobí červené krvinky samo,“ říká zastánce hypoxické stimulace Lubor Tesař.
Sportovní lékař František Jedlička má podobný názor. „Je rozdíl, jestli si sportovec píchne erytropoetin, anebo si sedne na dýchání. WADA to nezakazuje.“ A co si myslí šéf exekutivy Antidopingového výboru České republiky Jan Chlumský, vyhlášený bojovník proti dopingu?
„Tato metoda není ničím novým, už přibližně před pětadvaceti lety zkoušeli odborníci na pražské FTVS něco podobného. Vytrvalci běhali s pytlem na zádech, kde se směšoval jejich vydýchaný vzduch se vzduchem v atmosféře, který se tak ředil. Namísto 21 procent kyslíku v něm bylo například jen patnáct procent. Nakonec se od toho ale upustilo, bylo to pro sportovce svízelné. Rozhodně tuto novou metodu nepovažuji za dopingovou,“ kroutí hlavou.
