Každý čtvrtek absolvuje Vojtěch Nouzák malý maraton: nazkouší, natočí a v noci pak nastříhá čerstvé vydání pořadu Uvolněte se, prosím. Jako režisér má poslední slovo při konečné podobě „výslechu“ tří hostů.
* LN S Janem Krausem pracujete už léta. Čím je Uvolněte se, prosím pro vás ještě vzrušující?
Děláme spolu pořady už asi osm let a v tomhle posledním zapadly ty kamínky mozaiky do sebe nějak nejlíp. V roce 2000 jsme začali s pořadem Další, prosím, souběžně s ním Honza dělal na Primě i Saunu. O dva roky později jsme pak v první české reality show Taxi, prosím s Jardou Duškem a Honzou Krausem jezdili půl roku po Praze, poznávali jsme její noční život, oblíbili si některé benzinky a přimotali se i k zátahu policie na galérku. Poté následoval pořad Ze života zvířat. Když se objevila talk show Uvolněte se, prosím, kdekdo namítal, že to bude podobné jako Další, prosím – ale to se nemohlo stát. Do stylizované kanceláře se zvali hlavně politici a Honza ve stylizované roli mohl být daleko ostřejší než v talk show, kde nemá důvod dostávat své hosty do úzkých. Jde o to, si povídat.
* LN Jaký byl první ohlas?
Ze začátku byly strašně ostré recenze, Honza je všechny zveřejnil v knižních vydáních Uvolněte se. Prvního čtvrt roku vždycky jde o to, vydržet s nervy. Dnes, po třech letech, už to není jenom pořad, ale značka a Honza se tu dokonale našel. Zřejmě jsme se strefili i do diváckého vkusu. V době internetu a veliké konkurence je skoro zázrak, že máme tak velkou sledovanost. Pod milion diváků jsme se za poslední dva roky nedostali.
* LN Točíte už s minimálním předstihem, takže jste aktuální. Nerozhodnete se pro živé vysílání?
Výhoda toho, že netočíme úplně živě, ale jako záznam živého představení – to znamená, že nezastavujeme, neopravujeme, neprovokujeme lidi ke smíchu nebo k živějším reakcím – je v tom, že mám volnou ruku při stanovení poměru minut, které jednotliví hosté nakonec dostanou. Někdo se ukáže natolik zajímavý nebo zábavný, že Honza s ním hovor protáhne. Nemusí být svázaný striktními patnácti minutami pro každého. A já mám vůli – jdu do střižny a z hodiny a čtvrt vyberu proporce konkrétních lidí. Podle situace můžu jednomu hostu dát dvacet minut, a jinému třeba pět.
* LN Kdo bývá nejzábavnější?
Původní koncept počítal s třemi druhy hostů: politikem, „vipkou“ a člověkem „z ulice“. Ale protože politici až na výjimky nepatřili k těm nejzábavnějším, brzy jsme tento princip opustili. Často nás někdo hodně překvapí. Dramaturgyně Simona Matásková má dar tu trojici dát dobře dohromady, do poslední chvíle s aktuální sestavou ještě manipuluje, aby co nejlíp spolu seděla. Důležitá je vnitřní svoboda, kterou v tomhle pořadu pociťujeme. Že je někdo zajímavý, je pro nás jediným důvodem, proč jsme jej pozvali.
* LN Musíte hledět na to, aby se bavili diváci u televizoru, a také ti v sále, kteří si zaplatili. Je v tom rozdíl?
Musíme na ně prostě myslet. Jsem pyšnej na to, že dělám pořady bez komparzu a bez umělých smíchů. Předtím jsem tři roky připravoval s Jiřím Krampolem pořad Nikdo není dokonalý a i ten se natáčel bez komparzu. Honza Kraus od začátku chtěl platící diváky, aby přišli z vlastního zájmu. Proto to má pokaždé svůj úvod, startujeme pomalu. Honza je profík, je to pro něj velkej adrenalin, pokaždé jsou tu jiní lidé, a on neví, jak jsou zrovna dneska naladění... Ale nenechá se tím vyvést z míry, do ničeho je netlačí. Když se diváci nesmějí tam, kde se čekalo, nedá na sobě nic znát. Znáte ten jeho neměnnej obličej. A oni se pak nečekaně zasmějou úplně na jiném místě. A to je fajn.
* LN Jan Kraus se zdá hodně suverénní, ale čas od času je vidět, že i jeho někdo „dostane“. Jak to bere?
V okamžiku, kdy ho ten člověk zaskočí, je šťastnej, že nemusí tu káru rozhovoru táhnout sám. Tady nejsme v Americe, kde ve chvíli, kdy host dosedne do křesla, jede si svou vlastní sebeprezentaci. U nás to tak není, spíš naopak, každý čeká, jak se hovor bude vyvíjet. Nechceme se ztrapnit, bojíme se, jak to bude vypadat. Ale když se najde někdo, kdo Honzu, jak říkáte, „dostane“, začne ho to bavit. Poznám to, že se začne smát, „odbourá se“ a tu hru s hostem hraje dál.
* LN Co vlastně ve čtvrtek v podvečer zkoušíte, když rozhovory jsou improvizované?
Vždycky v pět uděláme takzvanou pochodovku – vyzkoušíme nástup, záběry kamer, úvod. Zdálo by se, že by se to nemuselo každý týden zkoušet, ale že to pak v televizi vypadá samozřejmě, je vlastně výsledek pečlivé přípravy. I Honza tohle ctí, ví, že sehraný tým je důležitý. Dokonce natolik, že nás se Simonou má napsané ve smlouvě: tenhle pořad bude vždycky dělat s námi.
* LN Připomněl jste Taxi, prosím. Myslím, že lidi tak docela nevěřili, že situace v taxíku nebyly nahrané...
Nebyly, přísahám. Lidi opravdu Honzu nepoznali, včetně jeho vlastního syna Davida. Vozili jsme ho čtyřicet minut po Praze, tomu by nikdo neuvěřil. Natočili jsme šestnáct dílů, měly ohlas, ale strašně to trápilo televizi Nova, pan Železný se často zmiňoval, že by takovej pořad taky rád dělal, ale že ví, že ho všude na světě provázelo množství žalob na ochranu osobnosti... A tak se vytvořil kolem toho pořadu takový divný pocit, až panika, co se vlastně dělá s těmi materiály pasažérů, kteří třeba nesouhlasili se zveřejněním, nebo co se děje se zbytkem, který se nepoužil. Takže pak se opravdu začalo horečně narychlo mazat. A přesto, že to vypadalo, že budeme pokračovat nejmíň rok, v tichosti jsme po těch šestnácti dílech skončili. Což nás strašně mrzelo. Byla to první reality show v Česku, a my ji neuměli prodat. Naštěstí s Uvolněte se, prosím je to už jinak.
***
Režisér Vojtěch Nouzák o sérii DVD
* Napínavý byl rozhovor s chlapcem, který se umístil na druhém místě mistrovství světa v onanii. To považuji za Honzův vrcholný kousek, ve veřejnoprávní televizi udělat čtvrthodinový rozhovor s onanistou tak, aby se někomu nečervenaly uši. A bylo to vtipný a ani ta háklivá slova tam nemusela zaznít. To mě fascinovalo. * S panem Čunkem to bylo zábavné. Možná jsme předznamenali celou jeho kauzu, tehdy se teprve o něm začínalo tušit, jak to má s Romy. Naštěstí tady s ním byl pan Berousek a měl s sebou medvídě. Vlastně jsme Jiřímu Čunkovi zařídili dobrou reklamu, když si nechal líbit, jak ten medvěd po něm lezl, bral mu boty a hodlal se s ním skamarádit. Nakonec z toho pan Čunek vyšel docela sympaticky. * S tenistkou Nicole Vaidišovou Honza prokázal, jaký je srdcař. On je blázen do počítačových her. Já mu řekl, že mám doma hru, v níž může hrát proti Vaidišové. Zeptal jsem se, jestli mu ji mám přinést. „Ne, ne, ne, to já si to seženu,“ řekl. A přišel za týden do divadla, měl rudé ruce až do krve, protože celý týden trénoval, aby jí stačil. A opravdu jí dal jeden gam s nulou. * I s houslistkou paní Demeterovou se dostali k počítačovým hrám. Domluvili se, že oba milují ty klasické střílečky, že je strašně baví, když postřílejí půl vesnice. Tak se o tom zaníceně bavili. * Jediným hostem, kvůli kterému jsme trochu zpozdili začátek představení v Ponci, byla tenistka Hanka Mandlíková (DVD 2). Ta nám po několika neúspěšných prozváněních mobil zvedla a oznámila, že dorazí do divadla hned, jak uspí své děti. Ale čekání se vyplatilo, Honza dostal cenný suvenýr – její ručník z Wimbledonu. * Se zápalem si taky s panem Nešporem předváděli různé druhy smíchu. To Honzu hodně bavilo – jak se smíchem dá leccos vylepšit, popostrčit, zakamuflovat... Zasvěcený profesionální rozhovor. * Nečekaně probíhal rozhovor s patriarchou Schwarzem, jenž každý rok drží třicetidenní půst, který vrcholil právě ve dnech návštěvy našeho pořadu. A tak jsme se dozvěděli, jak často se chodí koukat do lednice na zmražené potraviny, co čekají na den D. *Na DVD 3 je i rozhovor s mistrem Evropy v krasobruslení Tomášem Vernerem. On a kníže Karel Schwarzenberg byli jedinými hosty, kteří v pořadu už vystoupili dvakrát. Při první návštěvě se Honza Kraus snažil vylepšit svými teoretickými postřehy Tomášovy skokové variace na ledě. A jelikož mezi první a druhou návštěvou se Tomáš stal mistrem Evropy, Honza měl pocit, že na tom zlatu má svůj podíl…
