Rok není tak dlouhá doba, přesto převládá únava a nechuť se ke kauze nové budovy Národní knihovny obecně i konkrétně vyjadřovat, hodnotit, nebo dokonce na ni jen myslet. Kontrapunktem k této náladě jsou hlasy žádající, aby byla situace co nejrychleji „nějak“ vyřešena. Ajak se vyjádřil šéf antimonopolního úřadu Martin Pecina - nikdo z participantů složitého propletence vztahů a zájmů si nechce vytáhnout onoho černého Petra, soutěž odpískat a „vypadat nekulturně“. Bylo by lákavé připojit se k vágním prohlášením, že z průběhu soutěže kouká mezinárodní ostuda, případně že ve světě má soutěžení jinou úroveň. Skutečnost ale není tak černobílá.
Žádný prostor není nafukovací Architektura i urbanismus jsou věcí veřejného zájmu a urbanistickoarchitektonické řešení Národní knihovny obzvlášť. (Můžeme být sice nazývaní národem Švejků, ale vždyť i Švejk je kniha. A důležitá!) Mnohé evropské i světové národní knihovny v posledních desetiletích získaly nebo získají své nové budovy, některé stále sídlí v historických objektech a některé jsou v kompromisní situaci „napůl“.
Idea jediné obrovské moderní budovy, mediatéky, místa k setkávání, poslední renesanční instituce a tak dále je sice krásná, ale v dlouhodobém horizontu vždy limitovaná - žádný prostor není nafukovací a knih bude stále přibývat, kniha nezahyne. Dnes už víme, že obava, že „kniha zabije katedrálu, abeceda zabije obrazy, ale také internet a pohyblivé obrazy zabijí knihu“ neplatí (jak Umberto Eco parafrázuje Victora Huga).
V současnosti jsou myšlenky typu „kdybychom řešili a diskutovali místo, pozemky, soutěžní podmínky předem, kdyby, kdyby...“ čirým zapřaháním koně za vůz. Hra o knihovnu je už jaksi rozehrána, sice složitě a podivně, ale nevzdávejme se naděje a boje o novou důstojnou budovu podle dobrého návrhu, i kdyby se proces měl opakovat a měl trvat léta. Snad jednou budeme dětem vyprávět pohádku „před dávnými roky, za devatero vládami, sedmero pražskými zastupitelstvy a jednou olympiádou lidé nevěděli, co je opravdu důležité“. Léta politických bojů Postavit knihovnu jako symbol vzdělanosti a kulturnosti národa není žádná sprinterská disciplína. Například ve Velké Británii, která nejen v architektuře vždy tak trochu „kontinentu“ diktovala a jejíž celková demokratičnost je vzorem, trval proces projekce a realizace Britské knihovny v Londýně od roku 1962 do roku 1997. Architekt knihovny Colin St. John Wilson jej, po letech politických bojů, překračování rozpočtu, změnách v návrhu a veřejných protestů, lakonicky nazval svou „třicetiletou válkou“.
Oproti tomu stavba nové budovy Královské knihovny v Kodani, díky svému obvodovému plášti z černé leštěné žuly a celkovému tvaru, nazývaná Black Diamond (Černý diamant), má za sebou celkem hladký průběh. Dánské architektonické studio schmidt hammer lassen (které mimochodem letos dokončí objekt Amazon Court v Praze) vyhrálo v roce 1993 mezinárodní soutěž a knihovna byla v letech 1995 až 1998 realizována.
Nedá se nepřipomenout i příklad „skandálu“ kolem muzea moderního umění ve Varšavě. Soutěž byla nejprve vyhlášena v roce 2005, soutěžní podmínky ale předem prakticky vylučovaly všechny mimopolské architekty a zároveň všechny ateliéry bez zkušeností s velkými veřejnými budovami (což byl i počáteční problém naší knihovny, který byl ještě před vyhlášením eliminován). Porota na základě těchto diskriminačních okolností odstoupila, podmínky byly upraveny a soutěž už má výsledek - zvítězil návrh curyšského architekta Christiana Kereze.
Koncepce a respekt Ve vztahu k našemu domácímu obskurnímu případu obzvláště vyniká případ nové lotyšské národní knihovny v Rize, nazývané Castle of Light (Hrad světla), vycházející z romantické legendy, podle které se po letech útlaku ze země vynoří skleněná hora, zářící hrad - jako nová naděje národa. Tento projekt je součástí ambiciózního dlouhodobého plánu nazvaného New Three Brothers (Noví tři bratři), inspirovaného památným Rižským domem. Architektem lotyšské knihovny byl už před patnácti lety vládou pověřen úspěšný architekt lotyšského původu působící ve Spojených státech Gunars Birkerts (během své kariéry navrhl celkem 14 knihoven), stavba již probíhá a bude dokončena v roce 2010. Knihovnu doplní dvojice dalších bratří - Galerie současného umění (podle návrhu OMA - Rem Koolhaas) a Koncertní síň (autorem je mladý lotyšský atelier SZK - Silis, Zabers and Klava). Zodpovědný, koncepční a až dojemný způsob a respekt, s jakým Lotyši přistoupili ke svým Třem bratrům, by nás oprávněně měl zahanbit i inspirovat.
O autorovi| Mariana Pančíková, stavební inženýrka Autorka pracuje v Atelieru 8000
