Aldenovou touhou je odhalit, jak silně může opera rezonovat se současnou zkušeností mladých lidí, nikdy však nechtěl bezdůvodně šokovat. Třebaže je podle něj fascinující doba, v níž byla opera zkomponována, cítí primární odpovědnost za svět, ve kterém žijeme nyní.
* LN Vaše režie Věci Makropulos měla premiéru v Anglické národní opeře 18. května 2006. Jak byla v Londýně přijata?
Měla tu velký úspěch. Dirigentem byl sir Charles Mackerras -slavný specialista na Janáčka. Z napětí mezi jeho spíše tradičními názory a mým cítěním, jak přinést operu současnému divákovi, které jsme si užili při zkouškách, nakonec vyšla zajímavá výsledná podoba. Byla nominována na nejprestižnější britskou cenu Laurence Oliviera, nakonec ji ale tehdy získal můj bratr David, dvojče - také za Janáčka v Anglické národní opeře, za režii Jenůfy.
* LN V čem se vaše londýnské a pražské nastudování liší?
Základní koncepce, scéna, kostýmy a světla jsou stejné. Věc Makropulos se odehrává v Praze ve 20. letech 20. století a mnoho vrstev opery s českou historií souvisí. Inspiraci pro základní výtvarnou podobu, kterou jsme zachovali právě ve 20. letech, jsme získali při návštěvě Prahy. Zcela odlišné je obsazení. Proto tak rád dělám operu - je ohromující, jak noví lidé do toho vloží svou jinakost, jiný vzhled, fyzické a psychické dispozice, myšlenky. Pražská inscenace má docela jinou atmosféru, protože divadlo a jeviště jsou zde menší, užší - to je prospěšné, umožňuje to intimnější vztah s publikem než v obrovském londýnském Koloseu.
* LN Když srovnáte Čapkovo pojetí Věci Makropulos s tím, jak si ji upravil Janáček - v čem je podle vás největší rozdíl?
Čapkova hra je asi drsnější, ale zůstává v rovině komedie, řeší téma s obecnějším nadhledem, intelektuálněji. Janáček se soustředil na emocionální jádro, šel do hloubky pocitů, a to i svých vlastních - starého muže, který má vášnivý vztah k mladé ženě.
* LN Jaké nejdůležitější poselství Janáčkovy Věci Makropulos chcete svým nastudováním sdělit?
Věc Makropulos se dotýká problémů, s nimiž se musíme vyrovnat všichni: jaká je naše identita, kdo jsme ve vztahu ke svým rodičům a odkazu, který nám v dětství předávají, který si nějak osvojíme a na jehož základě formujeme své vlastní osobnosti a životy - to je silné téma opery. V tom je Janáček podobný Verdimu, který byl také posedlý tím, jak se děti mohou vymanit z vlivu rodičů a získat vlastní osobnost. Pro mě je podstatný už vztah mezi Emilií a jejím otcem, který ji přinutil vypít elixír života - ten násilný čin je vlastně srovnatelný s incestem. Nedal jí takto nový život, ale zneužil ji a znásilnil jako experimentální morče. Emilie pak je odsouzena k životu oběti tohoto incestu, uzavřena do sebe, izolována od druhých. Otec jí sice přidal 300 let, ale zbavil ji schopnosti cítit, mít normální vztah, je z ní chladná frigidní žena. Jediný muž, kterému se svěřila a ukázala Věc Makropulos, byl Josef Prus, ale ani s ním nedokázala žít, vymanit se z toho, čím ji poznamenal otec. Uvízla v té situaci. Nakonec se vrací do Prahy, do místa, kterému se celou tu dobu vyhýbala, z podobných důvodů, pro které lidé vyhledají psychiatra: nemohou na svá traumata zapomenout a zbavit se potlačených vzpomínek. Emilia Marty je podle mě smutná, až tragická postava. V opeře je více vztahů mezi rodiči a dětmi -třeba Jaroslav Prus si nechce přiznat, že jeho syn Janek je dospělý: musel by totiž připustit, že on sám je už starý. To odmítá, cenou je synova sebevražda. To jsou v opeře zcela jedinečné postřehy.
* LN Jak si vysvětlujete, že v zahraničí jsou Janáčkovy opery tak nadšeně přijímány?
Pro mě Janáček navazuje právě na ty původní důvody, které operu stvořily, a vrací ji k jejím kořenům. Neznám větší operní díla než Janáčkova.
* LN Jak se změnila opera za těch třicet let vaší kariéry?
V generacích přede mnou se to týkalo více hudby, dirigování, hlasů, zvuku. Já jsem součástí období, kdy je kladen důraz na jinou z mnoha vrstev této umělecké formy. Divadelnost je tím „elixírem života“, který operu, mnohými považovanou za mrtvou, znovu oživil.
