Dnes o tom, jak naložit s autorem, který dělá chyby
V deníku Právo vyšel 10. června inspirativní rozhovor o problematice literárního překladu. Vlasta Dufková, držitelka loňské Ceny Josefa Jungmanna, v něm mimo jiné hovoří o úloze překladatele a jeho postavení vůči autorovi. Říká, že překladatel si musí zachovávat úsudek. A nesmí překračovat autorova práva a nesmí si myslet, že knihu vylepší.
S tím posledním tvrzením lze podle mého názoru souhlasit jen do jisté míry, a to v tom smyslu, že překladatel by se u beletristického díla měl držet stylu originálu, krotit se a nepopouštět svému neukojenému básnickému střevu uzdu tam, kde autor píše neutrálním a bezpříznakovým jazykem. (Na druhou stranu by mu ovšem měl povolit otěže tam, kde to je třeba, aby umělecky působivé pasáže předlohy nevyšly v překladu jalově jako článek v reklamním letáku.)
Něco jiného však je – především v literatuře faktu, ale i v beletrii – otázka přesnosti faktografických údajů a odborné terminologie. Pokud by si autoři chtěli činit nárok na to, aby překladatelé beze zbytku respektovali jejich text a nechtěli jej vylepšovat, měli by si důsledně ověřovat to, o čem píší, a měli by spolupracovat s pečlivými redaktory.
V Respektu z minulého týdne (č. 32/2010) reaguje nakladatelský redaktor (a také překladatel) Tomáš Dimter na tamější recenzi knihy Petera Demetze Praha ohrožená a zmiňuje se o stovkách (!!!) přehlédnutí, omylů atd. v textu originálu, jež překladatel – pochopitelně – v české verzi opravil. Kdo někdy nějakou takovou knihu překládal, nejspíš jen soucitně pokývá hlavou a řekne si, že tohle sám moc dobře zná.
Z vlastní zkušenosti mohu říct, že redakční práce je v mnoha zahraničních nakladatelstvích víceméně neexistujícím fenoménem a lemplovina se stává normou. Před lety jsme s jednou kolegyní k příležitosti Mozartova roku 2006 začali překládat monografii o Mistrovi, kterou napsal jistý americký muzikolog. Je to práce napohled zajímavá a čtivá, ale když se pak na text podíval odborník, konstatoval na některých stranách až desítky nesrovnalostí či přímo nesmyslů. Ukázalo se, že spíše než přeložit by se kniha musela v podstatě celá přepsat, a tak nakladatel od projektu raději upustil.
Kolegyně dánštinářka Helena Březinová si na základě svých zkušeností klade (podle někoho možná kacířskou) otázku, jestli překladatel může a smí autorovy chyby opravovat a takříkajíc být zároveň i redaktorem textu, jejž překládá.
Odpověď podle mě jednoznačně zní, že ano. Překladatel má nejen právo, nýbrž i povinnost nepřesnosti opravovat. Má ji vůči čtenářům, již za své peníze očekávají bezvadný a spolehlivý text. A v neposlední řadě ji má i vůči sobě a své profesní pověsti, protože je pod překladem podepsaný a nese za něj odpovědnost. Vždyť co jiného si počít s autorem, který klidně ze Schmieda udělá Schmidta a z Fishera zase Fischera. Nebo o nějaké divadelní hře tvrdí, že měla premiéru v roce 1926, zatímco čtenář (pokud to rovnou neví) se po jediném kliknutí na internetu dozví, že to bylo roku 1923.
V současné době pracuji na překladu knihy, jejíž autor například o Pardubicích píše, že to je hlavní město východních Čech. Rovnou zde říkám, že vmém překladu to „hlavní město“ nebude. Jednak by to (Pardubičtí prominou) bylo špatně. A potom se také chci ještě někdy v životě podívat do Hradce Králové a nerad bych tam dostal na budku.
***
Když se na text podíval odborník, ukázalo se, že spíše než přeložit by se kniha musela v podstatě celá přepsat
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
