Izraelské zdůvodnění útoku na Gazu evokuje obraz židovského státu jako nevinné oběti, jež nemá jinou možnost, než se vojenskou silou bránit nevyprovokovaným útokům krvelačných teroristů. Tento obraz se míjí s realitou blízkovýchodního konfliktu. Ten není prvotně sporem dobrých se zlými ani civilizovaných s barbary, nýbrž sporem dvou národů o jedno území. Asymetrický konflikt Na rozdíl od západních států, jejichž solidarity se dovolává, nemá Izrael hranice, na jejichž definici by se shodl s mezinárodním právem. Právě vymezení hranic je jádrem konfliktu, v němž jedna z nejlépe vycvičených a vyzbrojených armád současného světa čelí guerillovému odboji okupovaného obyvatelstva. Z definice takového asymetrického konfliktu plyne, že ti, kteří jsou na slabším konci, používají nepřímých, „zákeřných“ metod (včetně útoků na civilisty), neboť v přímé vojenské konfrontaci prohrávají. Důsledkem vojenských akcí silnější strany ovšem většinou je - kvůli převaze její útočné síly a také proto, že její odpůrci jsou organicky vkořeněni v podrobeném obyvatelstvu - mnohem větší počet zabitých a zmrzačených civilistů.
Dlouhodobě vede masivní používání vojenské síly silnější stranou místo k urovnání konfliktu k jeho eskalaci. Vzrůstající počet zabitých na slabší straně jen posiluje její vůli k ozbrojenému odboji. Je roztáčen bludný kruh násilí. Silnější strana ho může zabrzdit nebo přerušit jedině tím, že uzná politickou povahu konfliktu. Řeči o terorismu a obraně civilizace tuto povahu naopak popírají tím, že na jedné straně konfliktu vidí pouze nevinné oběti a na druhé pak zločince či morální nebo psychická monstra - co jiného jsou v současném mediálním a politickém diskurzu „teroristé“? Izraelcům trvalo dvacet let, než začali chápat Arafatovu OOP nejen jako teroristickou organizaci (jíž po jistou dobu skutečně byla), ale také jako politického nepřítele, s nímž je třeba jak bojovat, tak jednat. Kolik zbytečné krve ještě prolijí, než dojdou k témuž závěru v případě Hamásu? Obrat ve vztahu k OOP na přelomu osmdesátých a devadesátých let přitom nespadl z čistého nebe. Izraelci k němu byli donuceni hrozbami americké administrativy G. H. W. Bushe, že omezí svou ekonomickou a vojenskou pomoc v případě, že Izrael bude setrvávat na pozici, že „s teroristy se nejedná“. Bushův syn naopak po útocích z 11. září 2001 popřel politickou povahu izraelskopalestinského konfliktu, když ho podřadil pod globální „válku s terorem“, v níž civilizace čelí barbarství a dobro zlu. Předvolební slib Baracka Obamy americké proizraelské lobby, že se bude zasazovat o nedělitelný Jeruzalém jako hlavní město Izraele, nesignalizuje žádnou radikální změnu v americkém přístupu. Zůstanou-li i v následujícím období USA spíše ochráncem a advokátem Izraele než nestranným zprostředkovatelem jeho konfliktu s Palestinci, pak nezbude, než aby tuto roli začala hrát Evropská unie. Na to si však bude muset počkat až do doby, kdy jí přestanou předsedat Češi. Ti se totiž v týdnech před převzetím předsednictví nijak netajili svou touhou dovést vztahy mezi EU a Izraelem na kvalitativně vyšší stupeň, a to bez ohledu na izraelskou nechuť přispět k přerušení bludného kruhu násilí. V bezpodmínečné podpoře Izraele navazuje Topolánkova vláda na porevoluční tradici, jejímiž nositeli byly všechny strany demokratického spektra.
Tento pravo-levý konsenzus byl výrazem postkomunistické ideologické konfigurace, v níž získaly status samozřejmých pravd ty zahraničněpolitické postoje, které byly opakem samozřejmých pravd komunistického režimu. Mimoparlamentní i opoziční odpor ke smlouvě o umístění amerického radaru je prvním signálem, že kouzlo postkomunistického konsenzu přestalo fungovat. Z toho, že byly USA pro komunistické Československo nepřítelem číslo jedna, nikterak neplyne, že musí být pro nekomunistické Česko spojencem číslo jedna. Krveprolití v Gaze snad přispěje k tomu, že ztratí svou samozřejmost také převrácení, které doposud - spolu s tradicí masarykovského filosionismu - určovalo vztah současných českých politických i kulturních elit ke stranám blízkovýchodního konfliktu. V Izraeli, který komunisté od roku 1967 líčili jako protiarabského agresora, vidí tyto elity nevinnou oběť agrese Arabů.
Zahraniční politika ČR by se již neměla opírat o samozřejmé a černobílé pravdy, získané prostou negací pravd komunistických, ale o schopnost vlády prosadit proti parlamentní opozici své priority anebo s ní dojednat kompromis. S ohledem na izraelskopalestinský konflikt by rozumným kompromisem mohla být proměna bezpodmínečné podpory Izraele na podporu, která bude podmíněna jeho skutečným (nikoliv pouze předstíraným) úsilím o dodržování lidských práv Palestinců a o mírové urovnání konfliktu s nimi. Dlouhodobě může taková politika přispět k většímu bezpečí nejen palestinských, ale také izraelských civilistů.
***
Dlouhodobě vede masivní používání vojenské síly silnější stranou místo k urovnání konfliktu k jeho eskalaci
O autorovi| Pavel Barša, politolog Autor přednáší na FF UK a Anglo-americké vysoké škole a je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů
