Mezi komunisty se mluví o předvolební omluvě... za chyby, za zločiny? Chyba ale, že význam těch slov není u nich stejný jako u nás. Ať na toto téma vydají jakýkoliv hlas, zůstává u nich, nevšímejme si ho. Komunisty mrzí vždycky jen to, co se jim nepovedlo nebo čím si uškodili. Nedovedou jít kriticky do minulosti, a možná tam ani už nemá kdo jít. Mluvím o starých, mladí nevědí, oč jde. Jako jsme kdysi nevěděli my. Vždyť komunismus už tehdy měl všecky své možné zločiny, a my jako bychom s ním mohli začínat zčista. Oni se nemohou napravit, protože chtějí nesprávnou věc. Ale dovedu si i dnes představit, proč se mladý člověk chýlí k té ideologii: ze vzteku. Ze vzteku, jaký máme i my.
To je otázka: o jaký komunismus dneska jde? O rovnost práv, povinností a vlastnictví? Čistým pokusem o to jsou izraelské kibucy. Navštívil jsem dva takové, bylo to impozantní. Bojím se ale, že se to začíná už kazit: okolní kapitalismus to rozleptává. Jináč si komunismus umím představit jen jako následek všeobecné katastrofy, kterou by dovedli zvládnout pevní čestní lidé; a stejně by v tom dřímala nějaká diktatura.
Přemýšlel jsem i o tom, zda ten náš tehdejší režim přinesl i něco dobrého. Myslím, že ledacos: jenže to bylo vždycky placeno nějakou hrůzou, nemluvě už o koncentrácích a popravách. Kolektivizace zemědělství nakonec přinesla pokrok a prosperitu. Ale proč to muselo být provázeno tragédií rodin, rozvratem vesnické společnosti, tradic, kultury? Nejhorší bylo násilí na mladých lidech a škoda na přírodě. U nás už před válkou bylo družstevnictví, stačilo podporovat je. Ale komunisté ho vnucovali jako ruský vynález. Pamatujete, jak k nám přijel Chruščov a ukazoval našim družstevníkům kukuřici? Z celého ÚV KSČ nikdo mu neuměl decentně říct, že to známe. Člověk soudruh se často musel i stydět.
Někdy se mi chce počítat za klad i projevy jakési postulované rovnosti lidí. Uklizečka se mohla postavit proti řediteli, ba mohl se jí i bát. Šofér nezůstával v autě na silnici, když soudruh předseda byl v JZD na zabíjačce.
Napsal jsem tu už dřív, že nevidím v komunistické straně nebezpečí, dokud nedosáhne moci. Ani že by se měla zakázat. A chápu i některé ústupky z roku 1989, dnes často kritizované. Když si přiznáme, že ten náš Převrat byl založen na dohodě s nimi. Jiná cesta by byla bývala krvavá. Komunisté pro svou očistu měli otevřít své archivy, vydávat svědectví: to omluva nenahradí. Jak se dá omluvit ta zeď, hmotná i nehmotná, kterou odřízli národ od světa? Jak omluvit kádrováctví, které až dodnes kazí mravy, vztahy. A útisk církví, jež zůstávaly jedinou obranou proti tomu všemu?
Napadá mi malý pokus, jak by se měli omluvit například mně. V roce 1967 mě redakce Literárních novin vyslala na stáž do nějakého rumunského kulturního časopisu: už jsem se zabíral i do rumunské gramatiky. A tu přišel z ÚV KSČ hlas: Vaculík ne! - Tedy čekám! Když dobromyslně odečteme ty jejich zločiny a chyby, za jaké se dnes chystají omluvit, co bude to zbylé, co by snad mohli poctivě chtít? Nevešlo by se to do programu nějaké jiné, demokratické strany? Dnešní komunistická strana by dnes ani nedala dohromady všecky viny. Může se stručně omluvit jen za to, že byla.
***
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
Komunisty mrzí vždycky jen to, co se jim nepovedlo nebo čím si uškodili
