Článek Jiřího Pilaře Nebezpečný ministerský eintopf (LN 8. 3.) je ukázkou neschopnosti odborné i lidské sebereflexe. Pan Pilař „zapomněl“ upozornit na skutečnost, že více než deset let řídil odbor MŠMT a do doby jeho působení lze proto jednoznačně datovat dlouhodobé účelové popírání a neřešení problémů. Jak ve vzdělávání romských dětí ve zvláštních školách, které vyústilo v odsouzení ČR Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, tak vysokými počty dětí v ústavní péči, za což je ČR dlouhodobě mezinárodně kritizována.
Jiří Pilař kritizuje nedostatek erudice u tvůrců Národního akčního plánu inkluzivního vzdělávání. Na jeho tvorbě se podíleli přední čeští speciální pedagogové z pěti nejvýznamnějších univerzit a zkušení odborníci z praxe.
Jako odborník selhal podle mého názoru především sám Jiří Pilař. Jeho největším odborným selháním je „strašení inkluzí“, kterým si prošly všechny země snažící se přes podobná „odborná“ stanoviska zastánců segregace prosadit naplnění práva dětí na zohlednění jejich vzdělávacích potřeb. Pokud se MŠMT rozhodlo podpořit nápravu situace, kdy dvě ze tří českých škol nemohou přijmout například nadprůměrně inteligentní dítě na vozíčku jen v důsledku prostorových bariér a v mnoha případech si rodiče vybírají speciální školu nikoliv jako jednu z cest, ale jako nucenou volbu, protože základní školy nic nenutí podmínky pro vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami zlepšovat (mimochodem jako přímý důsledek znění vyhlášky, která pochází z dílny odboru Pilařem vedeného), lze tento trend považovat za jednoznačně pozitivní.
Rakouský příklad Neoprávněnost „strašení“ inkluzí ukazuje příklad sousedního Rakouska, kde se v důsledku školské reformy a podpory inkluze snížil počet dětí vzdělávaných ve speciálních školách až na 30 procent. Nikoliv proto, že by byly násilně rušeny speciální školy, ale proto, že běžné školy byly podpořeny v práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. Zároveň se o přibližně 20 procent zvýšila potřeba speciálních pedagogů na běžných základních školách a jejich obava o ztrátu pracovních míst, kterou Jiří Pilař tak rád živí, se ukázala jako naprosto neopodstatněná.
„Odborná“ stopa Jiřího Pilaře je patrná i v segmentu ústavní péče, kde dlouhodobě převažoval zájem o investice do oprav budov před zájmem o investice do lidského potenciálu a zkvalitnění poskytovaných programů. Jestliže poukazuje na absenci rané péče o sociálně znevýhodněné, má jistě pravdu, deset let mohl z pozice své funkce pracovat na jejím rozvoji. Nikdy se tak nestalo, stejně jako nebyl za celá léta jeho působení zaveden systém péče o děti, které opustily dětské domovy po dosažení plnoletosti.
Za naprosto neuvěřitelné je pak třeba považovat opakované užití termínu „nepřizpůsobiví“ z úst speciálního pedagoga (uvedený termín „nepřizpůsobiví“ - „unanpassungfahig“ - byl v nacistickém Německu používán k označení všech osob posléze likvidovaných v koncentračních táborech).
O autorovi| ONDŘEJ LIŠKA, předseda SZ, bývalý ministr školství
