Pačajovi zbyly z únorové dávky jen drobné, přesněji 400 korun. „Beru pět tisíc čtyřisto a pět tisíc mi sebrali. Jak s tím mám žít?“ stěžuje si před svým domem v Dukelské ulici.
Dukelská je přitom synonymem chomutovských problémů. Dříve honosná vilová čtvrť je nyní jedním z městských ghett. Zhruba třetina domů jsou pouze kulisy. Nikdo v nich nebydlí. Okna a dveře zacpaly cihly.
Pačaj bydlí ve čtyřpatrovém oprýskaném činžáku. Spolu s ním zhruba dvacet dalších rodin. V jednom bytě se tu tísní až deset lidí. Únorové kasírování před sociálkou se týkalo většiny z nich. „Nemám na nic. Ani na věci pro děti,“ rozčiluje se Pačaj. Půjčovat si ale rozhodně nechce. „Do toho nejdu. Uživím se károu. Budu odvážet železo do sběrny. Dají se tím vydělat dvě tři kila,“ počítá Pačaj.
Tento zarostlý malý muž dluží městu zhruba devadesát tisíc korun. „Jsou to nezaplacené poplatky a penále za vodu a popelnice. Byt platím. Dlužím za něj jen dva tisíce,“ říká Pačaj.
Jeho oči se přitom stále stáčejí ke čtyřem stavebním buňkám, které před dvěma lety vyrostly přímo pod jeho okny. Město je vybudovalo pro neplatiče. „Tam nás chtějí nastěhovat. Já mít firmu, tak tady mám tak šatny, nebo prasata by tady mohly být. Lidi ne, to není pro lidi,“ nadává Pačaj. Stěhování do těsných prostor unimo buňky se bojí ze všeho nejvíce. „Myslím, že nás tam budou chtít nahnat v dubnu, hned jak se oteplí,“ předpovídá. „Je to hrozný. Tam já bydlet nepůjdu,“ rozohnil se Pačaj.
Udělá tak pravděpodobně to samé, co předešlí nucení nájemci buňky. Přestěhuje se ke svým příbuzným do jiného domu a městu zmizí z očí. Radnice ho nenajde a nebude mít koho do buňky nastěhovat.
