BERLÍN/PRAHA „Němci možná nejsou tak upjatí, jak si lidé v zahraničí někdy myslí,“ bránil se Guido Westerwelle v rozhovoru pro agenturu nařčením, že je až příliš rozšafný na funkci šéfa německé diplomacie. Pokud chtěl Westerwelle klišé o německé upjatosti zbourat, povedlo se mu to dokonale. I když jeho cíl byl jiný – vytáhnout svobodné demokraty (FDP) z politické bažiny a pokud možno je dostat do vlády. A to semu podařilo minimálně stejně dobře.
Pokud jde o mediální pozornost, stačí si pročíst několik profilových článků, které o Westerwellem v souvislosti s ministerským jmenováním vycházejí. Předně se zmiňuje, že jde o prvního homosexuálního předáka některé z větších německých stran – a nyní i šéfa diplomacie. Pro svůj „coming out“ si Westerwelle vybral příležitost dostatečného významu: oslavu padesátin kancléřky Angely Merkelové v červenci 2004, kam si přivedl svého partnera byznysmena Michaela Mronze.
Mezi další sousta pro média, která Westerwelle občas sám dávkuje, patří jeho účast v televizní reality show Big Brother – byť pouze několikahodinová. Upoutat pozornost na sebe dokáže ovšem i v politice jako takové. Za součást Spaßpolitik byla považována i jeho troufalá kandidatura na kancléře, byť FDP jakožto menšímu koaličnímu partnerovi je obvykle vyčleněno maximálně ministerstvo zahraničí společně s postem vicekancléře.
Bez povšimnutí neskončilo ani číslo „18“ napsané na podrážkách jeho bot. Právě tolik procent chtěl Westerwelle vybojovat liberálům ve volbách. A i když nakonec dostali „jen“ 14,6 procenta, šlo o velký a pro stranu i historický úspěch.
Spíše než tyto perličky ale bude nyní zajímavé sledovat, jak si Westerwelle povede na tenkém ledě německé diplomacie. Ve svých 47 letech není žádným politickým začátečníkem – do řad FPD vstoupil už v roce 1980, řídil její „dorost“ Mladí liberálové, v roce 1996 poprvé usedl do parlamentu a o pět let později převzal i řízení strany.
Na druhou stranu se mu ale připomíná, že nemá prakticky žádné zkušenosti na poli zahraniční politiky. Několik jeho postojů je přesto známých, a jak už to u něj bývá, jde o postoje výrazné. Na jednu stranu se profiluje jako přesvědčený atlantista, zároveň ale po USA žádá, aby si z Německa odvezly zbylé jaderné hlavice.
V poslední době se Westerwelle snažil své manko dohnat alespoň návštěvou několika států včetně Ruska. Média ale spíše „ocenila“ jeho výlev na tiskové konferenci, kdy odmítl odpovědět na anglicky položenou otázku slovy: „Tady jsme v Německu.“
