Ano, i v novinách občas najdu něco, co mě potěší. Kája Saudek má výstavu v Českém centru Praha v Rytířské 31. Je to zatím největší výstava, jakou Kája kdy zažil – nezapomeňme, že je mezi námi, třebaže ten stav, ve kterém se nachází, nemá se skutečným životem mnoho společného. Výstava ho prezentuje jako klasika českého comicsu, jímž Kája bezesporu je. No a jelikož je comics v poslední době vnímán jako svébytný a plnohodnotný umělecký žánr, Kája přestává být chápán jako výtvarný pária. Comics v šedesátých létech a pak i později, v sedmdesátých a osmdesátých, byl snad nejvíce proskribovaným uměleckým žánrem. Režim ho nenáviděl a spolu s ním ruku v ruce ho pronásledovali neškodní výtvarníci, kteří si tak či onak vydrželi živnostenské oprávnění. Vím, o čem mluvím, v osmdesátých létech jsem pro Káju psal scénáře a později, když pukaly ledy, jsme s Petrem Pošem vydali snad první „oficiální comics“ v nakladatelství Albatros. A mé první osobní setkání s Kájou? Úplně náhodou jsem byl u toho, když Kájovi házeli na hlavu poslední výtvarný projekt, který měl snad ještě jakousi naději na realizaci. Psala se sedmdesátá léta a nad Kájou se zavřela voda. Znovu třeba podotknout, že to nebyl jenom tlak „režimu“ a že Káju nemučili jenom „komunisté“. Právě ti neškodní výtvarníci vytvořili jakousi nerozbornou frontu, umělecký kánon, který comics vyhodil za vrata chrámu Umění jako prašivého psa. Bez ohledu na to, že právě v sedmdesátých létech se rodila škola evropského comicsu, naprosto emancipovaná od americké komerční tradice supermanovského typu, a ovšem i v Američané zažehli nové jiskry a takový Frank Miller bezesporu patří k největším umělcům své doby. Tohle všechno jsme ani nesměli tušit, natož vědět, nedejbože vnímat, hlavně v důsledku úsilí oné nerozborné fronty neškodných výtvarníků, bez ohledu na jejich stranickou příslušnost nebo nepříslušnost. Těším se, že jednou nějaký kunsthistorik bude tyto vztahy zkoumat, že bude analyzovat činnost všelijakých těch „komisí“ při Svazu výtvarníků, že se podívá na složení výtvarných redakcí nakladatelství. Prostě, Kája neměl šanci touhle frontou projít.
Teď má výstavu, dvacet let po pádu režimu, že ale ta fronta je ulepená důkladně, že? Čeká nás ale ještě jeden objev, že Kája je velký český malíř, že posledních dvacet let života se comicsu věnoval jen okrajově a hlavní úsilí věnoval volné tvorbě. Dnes už žádné komise nejsou, ale ten duch přežívá. Takový David Černý je opatrnicky prezentován jako „kontroverzní umělec“. Proboha, jaký by to měl být umělec, kdyby nebyl kontroverzní? Kája byl kontroverzní celý život, i jeho bratr Jan Saudek je kontroverzní. Však i jemu to nerozborná fronta oficiózního školometství dává sežrat.
Když jsem tak sedával u Káji doma u hořícího krbu a díval se na plátna kolem sebe, říkal jsem si, že se mě jednou, v budoucnu, zmocní velmi smíšené pocity, až jednou bude Kája „objeven“ jako velký malíř. Cítím ve všech kostech, že se ta doba blíží. Jenže Kája to vnímat nebude – i to patří k českým speficikům.
