Když člověk pročítá návrhy, které národní ekonomická rada Topolánkovy vlády sepsala na rozloučenou, nemůže s nimi nesouhlasit. Přitom to nejsou žádné světobornosti.
Úspory na stavbě dálnic, důsledný prodej emisních povolenek, úpravy sociálních dávek směrem ke stimulaci zájmu o získání práce, zvýšení spoluúčasti ve zdravotnictví či provedení komplexní reformy školské soustavy, to všechno jsou věci, které tu měly být už dávno. Ale nejsou, protože si to většina poslanců nikdy nepřála.
Snížení nákladů na stavbu dálnic by připravilo o peníze silnou stavební lobby, jejíž část z veřejných zakázek žije a vydržuje si lidi, kteří změnu pravidel nedopustí. Důsledný prodej emisních povolenek by zase narušil krásně fungující symbiózu mezi politiky a státem ovládanou společností ČEZ. Přitvrzení pravidel pro vyplácení sociálních dávek by buď zničilo ČSSD, nebo by ji naopak v následujících volbách vystřelilo ke čtyřiceti procentům. Záleží na tom, kdo by tento rozumný návrh prosadil. Takže také nic. Pokus o zvýšení spoluúčasti ve zdravotnictví jsme tu už měli a všichni víme, jak to dopadlo.
A komplexní reforma školské soustavy? Stačí se podívat na projekt státní maturity a je jasné, že s českým školstvím se nic převratného minimálně v následujících dvaceti letech nestane.
Přesto můžeme být členům Národní ekonomické rady vlády vděční, že se o jejich návrzích bude aspoň mluvit. Nikdo z politiků se pak nebude moci vymlouvat, že „nebyla vůle“ přijít s řešením ekonomické budoucnosti země. Na to, že pro vládu Mirka Topolánka byl NERV jen řešením z nouze, protože jaksi nebyl vicepremiér pro ekonomiku, to není zas tak špatná bilance.
