Existují lidé, kteří považují 50, i 70 let za příliš málo. Na druhou stranu existují pochopitelně i lidé, kteří obhajují opačné stanovisko – a stejně jako první skupina umějí svoje tvrzení podložit i kvantitativními analýzami!
Některé čtenáře možná překvapí, že existují i lidé, kteří intelektuální majetková práva odmítají z principu. Ti vycházejí z toho, že vlastnická práva vznikla proto, aby vždy jasně určovala, kdo má přednost v užití nějaké věci, o kterou by mohl být spor. Dává proto smysl, aby existovala vlastnická práva například k pozemku, k rohlíku, k automobilu – nemohou je přece dva lidé užívat najednou, každý zcela jiným způsobem. Vlastnictví přináší mír místo sporů, jelikož určuje, kdo má přednost a kdo se musí zdržet. Naproti tomu vlastnická práva k písni, textu či chemické formuli ale takový smysl nemají. Stejnou píseň může „užívat“ naráz třeba milion lidí, každý jinak, a k žádnému sporu nedochází. Mluvit o „vlastnictví písně“ je tak nesmyslné. Zastánci tohoto přístupu tvrdí, že veškeré intelektuální vlastnictví vzniká jen díky lobbingu, kdy si autoři, nakladatelé, vydavatelé a vysílatelé chtějí politicky vybojovat příjemnou rentu. Takové tvrzení je snad přehnané a zbytečně urážlivé, nicméně některé skutečnosti tomu nasvědčují. Existují totiž ustanovení autorského zákona, která se nedají rozumně ospravedlnit – takovým je třeba trvání majetkových práv ještě 70 let po smrti autora. Proč to nejde rozumně ospravedlnit? Když spisovatel napíše knihu a vydá ji, žádá si za ni odměnu. Pokud lidé mají o jeho knihu zájem, je jen správné, aby se to odrazilo v jeho příjmech. K tomu ostatně slouží copyright – nikdo nesmí jeho knihu dále šířit, aniž by mu zaplatil. To zní docela rozumně. Podobně rozumně zní, že pokud je o spisovatelův um zájem, ze svých příjmů si třeba také něco naspoří, aby to odkázal svým dětem. To zatím zní stejně rozumně, jako bych mluvil o pekaři – ten pro změnu prodává housky, a pokud je o ně zájem, vydělává. Zákon jej také chrání, nikdo mu nesmí upečené housky ukrást, ale vždy jen koupit. A také pekař si může spořit, aby měl co odkázat dětem.
Tím však bohužel analogie končí. Dětem spisovatele totiž musíme platit i po autorově smrti, a to dlouhých 70 let. Je to úplně stejné, jako bychom museli dětem pekaře platit ještě 70 let za to, že během svého života pekl dobré housky. Není to absurdní? Je. Spisovateli jsme platili již během jeho života, jeho děti s tím přece nemají nic společného, podobně jako pekařovy děti se nijak nezasloužily o pekařův um. Pokud chtěli spisovatel i pekař něco svým dětem odkázat, měli možnost si uspořit během života. Podporovat autory po jejich smrti je prostě absurdní a vůči zbytku společnosti jednoznačně diskriminační.
***
S NADHLEDEM Pokud je o spisovatelův um zájem, ze svých příjmů si třeba něco naspoří. To zní stejně rozumně, jako bych mluvil o pekaři – ten prodává housky, a pokud je o ně zájem, vydělává.
O autorovi| MIROSLAV SVOBODA, Národohospodářská fakulta VŠE
