Rozhodl jsem se, že napíšu podzimní fejeton. Od školních let jsem to neudělal. Tenkrát mi téma bylo cizí. Přispělo k tomu i to, že jsme v hodině kreslení malovali podzimní list stromu. Měl vypadat přesně tak jako ten, který jsme do školy přinesli. Vybral jsem si žlutý list platanu. Jiné vícebarevné bylo těžší nakreslit.
Slohové cvičení o podzimu začínala většina spolužáků stejnou větou: „Přišel podzim.“ Učitelka si to tak přála. Nelíbilo se mi opakovat větu, že přišel podzim, když přišel. Zkoušel jsem to jinak. Paní učitelka mi řekla, že jsem sice dobře napsal stať a závěr, ale v úvodu jsem se nezmínil o příchodu nového období. Prý by mi byla ráda dala jedničku, ale ta chyba mi to pokazila. Letošní podzim je divný.
Barví nejen listy na stromech, ale koloruje i ty papírové. Noviny mají barvu aféry. Nemine den bez článků o tom, co se přihodilo francouzskému spisovateli českého původu před půl stoletím.
Lidé netuší, co udělal někdo z jejich přátel sotva před rokem, ale posuzují událost, která se stala před padesáti lety. Ještě před měsícem neměli o věci nejmenší tušení, teď se vyjadřují nesnesitelně lehce.
Obhajoby nařčeného, možné i nemožné kombinace, teorie a výklady jsou stejně lehké jako jednoznačná obvinění.
Kdo koho hájí Spisovatelův přítel prohlásil, že by ho nemohl soudit. Prý sám jako mladistvý obdivoval Pavlíka Morozova, který udal vlastního otce.
Jiný přítel - mohu-li věřit tisku -dokonce napsal, že spisovatel jednal, jak musel, aby zabránil možné provokaci policie. Tím ho vlastně nechtěně obvinil.
Padesát let je dlouhá doba.
Tolik let uplynulo nejen od školních slohových cvičení o podzimu, ale také od časů, kdy někteří nevinní spisovatelé odcházeli do vězení, aniž bylo slyšet obhajobu od jejich duchem nové doby nadšených kolegů.
Na tomto místě jsem chtěl původně hovořit o něčem podzimním: o plevelu a o nemožnosti stanovit jeho definici. Jestliže se od tématu vzdaluji, pak proto, že za důležitější považuji říci toto: kdo spisovatele odsuzuje, dopouští se křivdy. Každý je zodpovědný jen za sebe. A to nejen na podzim, ale v kterékoli roční době.
Svědomí nestárne.
Kdo spisovatele hájí v duchu někdejších mladistvých idejí a víry v lepší zítřky, kterou s ním sdílel v době pokřivených zákonů, kdy si všichni byli rovni, ale někteří si byli rovnější, dopouští se jiné křivdy.
Pomáhá neuvěřitelně lehce uvrhnout do zapomnění každého, kdo před padesáti lety byl nevinně uvězněn. Tou snahou navíc vyvolává nepříjemný dojem, že nehájí jen nařčeného autora, ale i sám sebe.
O autorovi| Ivan Kraus, spisovatel
