Že já nešťastná si nevzala Pištu Hufnágla!!! zoufala si pravidelně Gábi Smolíková ve slavné socialistické sci-fipohádce o rodině Smolíkových ve chvílích, kdy přetekl pohár její životní nespokojenosti. Jako by tehdy mluvila za všechny frustrované ženy, které byly „připoutány k plotně“ a nebyl jim dopřán patřičný rozlet, rozhled a ekonomická samostatnost. Během posledních několika desítek let vzaly ženy své osudy do vlastních emancipovaných rukou. Pomocí antikoncepčních pilulek počaly efektivněji rozhodovat o svém početí, budují si kariéry a finanční nezávislost na mužích navzdory svým někdejším „plným úvazkům u plotny“. V rámci tohoto „zrovnoprávnění“ ale také začaly s muži soutěžit – jejich nové životy přece měly být pohádkou, a ne utopií. Pravda, kdysi ještě platil „ekonomický paradox štěstí“ Richarda Easterlina (z roku 1974), který říká, že hospodářský růst nutně neznamená větší štěstí a uspokojení – alespoň od toho bodu, kdy nám naše životní úroveň dovolí dopřát si základní životní potřeby.
Kdyby si Gábi Smolíkova dle této teorie pořídila svůj první automobil, její spokojenost by prudce vzrostla. Pokud by však po čase zjistila, že Pišta Hufnágl má vůz lepší, nárůst její spokojenosti by nepokračoval zdaleka tak příkře, ale naopak. Tedy pokud by si hned nemohla koupit automobil třeba o třídu lepší. V tomto „ekonomickém paradoxu“ hraje relativní příjem (ve srovnání s okolím) větší roli nežli příjem absolutní. Ne náhodou se také od té doby sociální vědci hromadněji zabývali měřením „Hrubého národního štěstí“ namísto HDP.
Ekonomové Betsey Stevensonová a Justin Wolfers však v poslední době přišli se dvěma zjištěními, která obrátila očekávání naruby. Loni jednoduše popřeli „Easterlinův ekonomický paradox“, když prohlásili, že neexistuje. Více peněz podle nich přináší úměrně více štěstí, byť jej automaticky nezaručuje. Podle Gallupova globálního výzkumu životní spokojenosti, ze kterého mimo jiné oba vědci vycházejí, se totiž 90 procent domácností v USA s příjmem vyšším než 250 tisíc dolarů ročně označuje za „velmi šťastné“ oproti 42 procentům domácností s příjmy pod 30 tisíc dolarů.
Aby toho nebylo málo, letos Stevensonová a Wolfers vyrukovali se studií nazvanou Paradox klesající spokojenosti žen. Jak již název napovídá, spokojenost žen oproti spokojenosti mužů v posledních 35 letech klesá – a to nejen v USA, ale i v „rovnostářské“ EU. A zatímco se životní spokojeností žen to jde bez ohledu na sociální či rasovou příslušnost z kopce, spokojenost mužů naopak (absolutně i relativně) roste.
Pokles životní spokojenosti žen se však netýká jen „ekonomického uspokojení“. Zvyšující se vzdělání, kariérní růst a množství nesezdaných párů nevedou ani u českých žen ke statisticky významnému nárůstu životní spokojenosti. To ukazuje třeba studie Životní spokojenost: rodina, práce a další faktory socioložky Dany Hamplové. Zatímco českým mužům k plné spokojenosti stačí, že žijí s partnerkou „na psí knížku“, ženy jsou nejspokojenější, pokud jsou standardně vdané.
Nedílnou součástí životní spokojenosti je sexuální uspokojení. To podle dostupných dat sexuologů u českých žen klesá. „Podle výzkumů sexuálního chování, které s docentem Zvěřinou realizujeme v pětiletých intervalech, klesla sexuální spokojenost českých žen z 86 procent naměřených v roce 1993 na 71 procent v roce 2008,“ říká sexuolog Petr Weiss. Zároveň však dodává skutečnost, která je podle jeho názoru spojená s růstem ženské emancipace, nároků a informovanosti: „V druhé polovině dvacátého století došlo k nejdramatičtějším a nejnáročnějším změnám v pojetí ženské role v celé historii rodu Homo sapiens.“
Z toho je možné odvodit, že příčiny obecné klesající životní spokojenosti žen mohou jít na vrub „porodních bolestí“ této „přechodové doby“ a z ní pramenícího zvýšeného výskytu úzkostí a depresí. Důsledkem vyšší informovanosti žen pravděpodobně je, že svou životní spokojenost hodnotí v mnohem širší sféře a také upřímněji, nežli tomu bylo před pětatřiceti lety.
Zároveň je ale nutné připustit, že se ženy v té době porovnávaly většinou „jen“ s ostatními ženami, zatímco dnes – v rámci zrovnoprávnění – do své referenční skupiny zahrnují i muže. Ti si však „paradoxně“ mohou na úkor jejich „emancipace“ dopřávat kupříkladu více „nerizikového“ sexu mimo manželství – a to nejen díky antikoncepčním pilulkám, ale i díky tomu, že s dostupností potratů klesají možnosti ženského vyjednávání v případě nechtěného otěhotnění. V tomto ohledu pak klesající spokojenost žen v „postfeministické éře“ paradoxně přispívá ke vzrůstající spokojenosti mužů.
***
VŠECHNO JE JINAK
Ženy se dříve porovnávaly většinou „jen“ s ostatními ženami, zatímco dnes do své referenční skupiny zahrnují i muže. Ti si však „paradoxně“ mohou na úkor jejich emancipace dopřávat kupříkladu více sexu mimo manželství.
O autorovi| Michal Josephy, antropolog
