Konzument evropských médií si o událostech v Keni udělá naivní a zkratkovitou představu ve smyslu „ti divoši se nemohou dohodnout, dobře jim tak, ať se klidně navzájem podřežou, škoda to nebude“. Je tragické, že podobné názory jsou velmi časté.
Každý, kdo podobnou myšlenku vpustí do své mysli, by měl vědět, že v Keni žijí i lidé, kteří uvažují podobně jako my a řeší podobné problémy: růst cen potravin, volbu škol pro své děti, poplatky u lékaře (mimochodem daleko vyšší než v České republice) a tak dále. Zkrátka lidé jako vy, jen s odlišnou barvou pleti.
Než přišel spasitel chudých Ale proč vlastně v Keni propuklo násilí, které si vyžádalo již stovky životů a nejméně čtvrt milionu uprchlíků? Povrchní odpovědí je kmenová nenávist. Ale pravým důvodem násilí není to, že by Luům a Kalendžinům najednou začal vadit odlišný přízvuk kmene Kikujů do té míry, aby začali provádět etnické čistky. Důvodem je politika a ekonomické rozdíly.
Keňské střední třídy, které se v mnoha ohledech podobají nám, historicky pocházejí především z kmene Kikujů a také z řad indických přistěhovalců. I první keňský prezident Jomo Kenyatta byl Kikuj. Kikujové a Indové ovládají řemesla, obchod a státní správu, zatímco velká část ostatních kmenů žije z primitivního zemědělství a pastevectví jako v dobách středověku.
I čeští zoologové pracující v Keni věděli, že je třeba najímat kikujské řemeslníky, protože vědí, co je to pravý úhel. Potravní řetězec vypadal tak, že rybář z kmene Luo ulovil ve Viktoriině jezeře rybu, prodal ji kikujskému obchodníkovi, který zásoboval indického restauratéra v Nairobi. Poslední dva mají mnohem vyšší obchodní marži než zemědělský prvovýrobce, takže je zřejmé, komu se bude materiálně dařit lépe.
Dlouhou dobu to nevadilo, protože vláda pevné ruky prezidenta Daniela arap Moie nedovolila žádné otevřené protesty. A v důsledku aplikace některých socialistických idejí ekonomika stagnovala: bohatých bylo málo a nebyli vidět. Neprovokovali. Prezident Mwai Kibaki provedl řadu úspěšných ekonomických reforem, díky nimž se pro Keňu začalo používat ze zoologického hlediska nepříliš logické přízvisko „africký tygr“. Zemi se začalo dařit. Ale hospodářský růst nebyl rovnoměrný. Nejlépe se vedlo těm, kteří již měli náskok. Rozdíly v příjmech začaly být nejen viditelné, ale někde i do očí bijící. A pak se objevil „spasitel chudých“.
Evropské tradice po africku Jmenuje se Raila Odinga a je předsedou Oranžového demokratického hnutí. V předvolební kampani v roce 2007 slíbil každému, co chtěl slyšet: chudým bohatství, muslimům právo šaría v pobřežních oblastech a ekonomicky zaostalejším kmenům konec kikujského a indického vykořisťování pod heslem „majimbo“, což je velmi vágně koncipovaná forma federalizace či autonomie. Odingova strana vyhrála parlamentní volby, ale v prezidentských těsně zvítězil Kibaki. A oheň byl na střeše.
Keňský politický systém je modelovaný podle britského vzoru. Interiér parlamentu přesně kopíruje londýnskou Dolní sněmovnu, dokonce včetně ceremoniálních rouch a paruk. Prezident v systému zastává současně roli krále i premiéra, takže jde o velmi mocnou funkci, která již stojí za hádku.
Odinga zmobilizoval přívržence z řad chudých a nevzdělaných, kteří jeho prohru pochopili jako konec svého snu o prosperitě. A pod heslem „no Raila, no peace“ se začalo vraždit. Odinga tvrdil, že volby prezidenta byly zfalšované. Korektní cestou by byla stížnost k Nejvyššímu soudu, ale Odinga vsadil na konfrontaci. Že tím způsobí neštěstí, násilí a pokles životní úrovně svých vlastních voličů, je mu lhostejné.
Dnes již nairobské restaurace nenabízejí ryby z Viktoriina jezera. Donedávna vyhlášené sýrárny v Eldoretu jsou bez mléka. Evropští a američtí politici se snaží tvářit „objektivně“ a nenapadá je, že svým přístupem legitimizují politické násilí. V zemi, kde přes polovinu populace tvoří lidé do dvaceti let, je nadbytek frustrovaných mladých mužů překypujících agresivitou a testosteronem. Podobně jako ve 30. letech v Německu, kdy se vraždilo z podobných důvodů. Tolik k evropské civilizaci a jejím tradicím. Mezitím z Keni chodí zprávy, jako je tato: „Navzdory rozhovorům Kofiho Annana s oběma stranami, čerstvé násilí vypuklo v Eldoretu a sousedním městě Nakuru, asi 150 kilometrů severovýchodně od Nairobi. Moje dvě sestry žijí v Nakuru a říkají, že jsou chyceny do válečné pasti. Bojím se o naše životy, protože patříme k ,prokletému‘ kmeni Kikujů.“ Křišťálová noc 1938 - déja vu?
***
Keňa
Stát označovaný za „kolébku lidstva“ - po nálezu nejstarších pozůstatků člověka. Od raného středověku byl ovládán Araby, v 19. století kolonizován Brity. Po dekolonizaci v roce 1963 byla Keňa proslulá stabilitou a klidem. Na rozdíl od sousední Ugandy nevyháněla usazené indické obchodníky ani Evropany. Jomo Kenyatta, šéf jediné strany KANU a první prezident, vládl až do smrti v roce 1978. Jeho nástupce Daniel arap Moi sice povolil pluralitu stran (1992), ale v čele státu stál až do prosince 2002. Po něm byl zvolen do úřadu prezidenta Mwai Kibaki, lídr dosavadní opozice. Když v prosinci 2007 skončil jeho pětiletý mandát, prezidentské volby skončily sporem o vítěze.
„Spasitel chudých“
Vůdce opozice Raila Odinga a její prezidentský kandidát v předvolební kampani slíbil každému, co chtěl slyšet. Odingova strana vyhrála parlamentní volby, ale v prosinci v prezidentských volbách těsně zvítězil Kibaki. A oheň byl na střeše.
Prosperita patří minulosti
Východoafrická Keňa byla až do nedávných prezidentských voleb ostrůvkem relativní stability a demokracie uprostřed neklidného regionu a zejména střední třída prosperovala. Ale hospodářský růst nebyl rovnoměrný.
Úspěšný reformátor
Prezident Mwai Kibaki provedl v uplynulých letech řadu úspěšných ekonomických reforem, díky nimž se zemi začalo dařit. Nejlépe se však vedlo těm, kteří už měli náskok. Rozdíly v příjmech začaly být nejen viditelné, ale někde i do očí bijící.
Například rybář ulovil ve Viktoriině jezeře rybu, prodal ji obchodníkovi, který zásoboval restauratéra v Nairobi. Posledním dvěma se díky mnohem vyšší obchodní marži dařilo lépe než zemědělskému prvovýrobci. Následkem nepokojů po volbách už nairobské restaurace nenabízejí ryby z Viktoriina jezera a donedávna vyhlášené sýrárny v Eldoretu jsou bez mléka. Evropští a američtí politici se snaží tvářit „objektivně“ a nenapadá je, že svým přístupem legitimizují politické násilí.
O autorovi| Pavel Kohout, ředitel pro strategii, Partners
