Jel jsem do Dublinu kvůli literatuře. Vyhnout se politice však nešlo. V den vyhlášení vítěze Mezinárodní dublinské literární ceny se totiž konalo referendum o Lisabonské smlouvě.
Téměř na všech dublinských stožárech stále visí tisíce plakátů vyzývajících k přijetí Lisabonské smlouvy nebo k jejímu zamítnutí.
Ty PRO jsou obecné a nudné (Lisabon - dobrý pro Irsko, dobrý pro Evropu). Ty PROTI jsou výrazné a nápadité. A všechny před něčím varují: před tím, že „Lisabon“ zvedne daně, vezme práci, umožní potraty, vytvoří armádu, omezí suverenitu, kterou předci vybojovali krví. Lze narazit i na nálepky s jadernou houbou - jako kdyby Lisabon měl něco společného s biblickým Armagedonem. Ne všechny transparenty PROTI jen straší. Na jednom z nejvýraznějších jsou tři opičky, které odmítají slyšet, vidět a mluvit. Mají symbolizovat vztah EU k Irům.
Fotku najdete na straně 10.
Nyní bohužel hrozí, že se proroctví tohoto transparentu naplní.
Pokračování na straně 10
ÚHEL POHLEDU Netrestejme Iry, nejsme opičky...
Dokončení ze strany 1 První reakce na irské „ne“ oscilují mezi dvěma póly. Na jedné straně jsou hrobaři Lisabonské smlouvy, kteří děkují Irům a tvrdí, že smlouva je mrtvá a její ratifikace ostatními zeměmi musí okamžitě skončit. Kromě britských opozičních konzervativců tento názor zastává Václav Klaus. Na straně druhé jsou uražení fanoušci pokračování evropské integrace. Ti nemohou přenést přes srdce, že právě Irové, kteří více než tři desetiletí těží ze svého členství v EU, blokují její reformu. Jak „děkovači“, tak „zatracovači“ se chovají jako opičky z plakátu: nechtějí číst drobná písmenka pod velkým výsledkem referenda. Neuvěřitelná koalice Ti, kdo děkují Irům, že zachránili evropské státy před bruselskými feudály, by se měli podívat pozorně na důvody zamítnutí, a především na neuvěřitelnou koalici, která stála za kampaní proti. S některými jejich členy by zajisté nechtěli sedět u jednoho stolu. Vůdčí postavou tábora odmítajícího Lisabonskou smlouvu byl milionář Declan Ganley a jeho hnutí Libertas. Ganley mluví uhlazeně a k věci, oslovuje střední vrstvy a poukazuje na skutečně problémová místa smlouvy. Ganley by ale sám Lisabon nezboural. Potřeboval k tomu rej stran, skupin a organizací z okraje politického prostoru. Proti Lisabonu nakonec společně táhli katolická mládež, bojovníci proti potratům, socialisté a nacionalisté. Jedinou parlamentní stranou je politická odnož Irské republikánské armády Sinn Fein v čele s Gerrym Adamsem. (Obzvláště pikantní historickou ironií se Adams, který bojoval s Brity doslova na život a na smrt, ocitl na stejné straně barikády s dnešními britskými konzervativci. I jemu totiž patří jejich dík za odmítnutí Lisabonu.) Kampaň, kterou tato různorodá koalice rozpoutala, vzývala bájnou tvrdohlavost Irů, kteří nesnášejí cizí diktát. Ve skutečnosti ale těžila z naprosté nepřehlednosti smlouvy. „Slyšela jsem, že smlouva může znamenat, že odvedou mého syna, tak jsem hlasovala ne,“ řekla žena středního věku irské televizi v den voleb. Heslo „když nevím, co je ve smlouvě, řeknu ne“ bylo pro velkou část voličů projevem zdravého selského rozumu. Dalším zdrojem odmítnutí byl pocit, že dobře už bylo. Jak poznamenal komentátor The Irish Times Fintan O’Toole, „po pětatřiceti letech růstu jsme získali pocit, že každá změna bude k horšímu“. Smlouva se má zmrazit Ať jsou ale důvody k odmítnutí smlouvy jakékoli, největší chybou by bylo irské voliče urážet a házet je do jednoho pytle s extremisty. Nemalou obavou Irů nyní je, že velké státy EU pojedou dál bez nich. Ratifikace Lisabonské smlouvy bude pokračovat a Irsko zůstane jakýmsi přidruženým členem, který nanejvýš uzavře bilaterální dohody se všemi ostatními 26 státy. Na dění v unii tak bude mít velmi malý vliv. Dokud si referendum opět jako v případě smlouvy z Nice nezopakuje. Tento scénář však dokonale naplňují proroctví transparentu s opičkami. Mnohem rozumnější bude Lisabonskou smlouvu zmrazit na několik let a pokusit se zachránit z ní ty opravdu důležité části. Což rozhodně není vznik funkce evropského prezidenta. Mezitím bude EU fungovat podle dosavadní smlouvy z Nice. Není to dokonalé řešení, ale aspoň nevytváří precedens, kdy je jedna země trestána za svůj názor.
O autorovi| VESELIN VAČKOV, šéfredaktor LN
