Vrozhovoru s předsedou České vakcinologické společnosti Romanem Prymulou (Všechny vakcíny dobrovolně? Uvidíme, LN 18. 1.) jsou zmíněny dvě věci, na které bych ráda reagovala.
První z nich je zmíněna hned v úvodu, kde se pan profesor vyjadřuje v tom smyslu, že donedávna byl přívržencem dobrovolnosti očkování, ale situace kolem pandemické chřipky, řečeno jeho slovy, ho „z toho vyléčila“. Otázka dobrovolnosti očkování je skutečně závažná a měla by se jí věnovat větší pozornost, než tomu je dosud. Především jde o to, jak bude povinnost nechat se očkovat upravena. Zásadní totiž je, jaké důsledky má odmítnutí povinného očkování. Současná právní úprava, která vychází z toho, že odmítnout povinné očkování je přestupkem, je neudržitelná. Je těžko ospravedlnitelné, aby péče o vlastní zdraví byla sankcionována. Tento druh opatření může být na místě pouze tam, kde se nositel nakažlivé nemoci odmítne podrobit zákonem stanoveným omezením v zájmu toho, aby nebyli nakaženi další lidé. To ale není případ preventivního očkování. Společnost může legitimně usilovat, aby se určitá část populace, případně celá populace podrobila preventivnímu očkování, ale s odmítnutím takového očkování nelze spojovat trestněprávní sankce v podobě přestupkového řízení. Takovou povinnost by bylo možno vymáhat nepřímo, například spoluúčastí na nákladech léčení nemoci toho, kdo povinné očkování odmítl a u něhož nemoc, které se má tímto očkováním předcházet, nastala. Jde prostě o to, že je nepřijatelné, aby se takovéto rozhodnutí v podstatě kriminalizovalo. Listina práv každému garantuje právo na ochranu zdraví, nikoliv povinnost.
Kdo brání posunutí očkování proti tuberkulóze Druhá věc se týká otázky očkování proti tuberkulóze. Pan profesor jednak zpochybňuje očkování proti tuberkulóze hned po narození a poukazuje na komplikace, které ve větším měřítku u novorozenců nastávají. Pneumoftizeologická společnost již více než osm let usiluje o posunutí očkovávání proti tuberkulóze do druhé poloviny prvního roku věku dítěte, kdy je zkušenostmi prokázáno, že komplikace u těchto dětí již nenastávají, respektive nastávají jen výjimečně. Požadavek na posunutí očkování dětí do druhé poloviny prvního roku věku dítěte je navíc podporován v posledních letech imunology, kteří poukazují na to, že v první polovině věku dítěte nejsou schopni diagnostikovat primární imunodeficienci, a pokud dítě trpí tímto stavem, hrozí jeho vážné zdravotní poškození až úmrtí.
Přes tyto argumenty je to mimo jiné odborná společnost praktických dětských lékařů, která po celou dobu brání posunutí prvního očkování proti tuberkulóze do druhé poloviny věku dítěte s argumentem, že by došlo k narušení očkovacího kalendáře.
V rozhovoru dále profesor Prymula zmiňuje i přeočkování proti tuberkulóze, které pan profesor považuje za vědecky neopodstatněné, ovšem bez uvedení konkrétního zdroje této informace.
Mám k dispozici statistické údaje, které podle mého soudu prokazují opak toho, co pan profesor říká. Například v České republice je nejnižší incidence (výskyt) dětské tuberkulózy v Evropě ve věkové skupině 15 až 19 let: 2,3/100 000 dětí, zatímco v ostatních zemích s porovnatelnou incidencí tuberkulózy (kde se plošné přeočkování proti tuberkulóze neprovádí) je v této věkové skupině incidence vyšší – Rakousko 11,1, Velká Británie 10,8, Belgie 8,6, Nizozemsko 5,3, Německo 3,4 a ve věkové skupině 10 až 14 let máme druhou nejnižší incidenci za Maďarskem.
Já jsem, s ohledem na vývoj tuberkulózy u nás po zavedení povinného očkování, přesvědčena o účinnosti tohoto očkování, a to včetně přeočkování, které se ostatně provádělo a i nyní provádí jen u těch dětí, u kterých je testem zjištěno, že nemají proti této nemoci protilátky.
O autorovi| PAVLA NYKODÝMOVÁ, lékařka Autorka je primářkou plicního oddělení Říčany
