David Carter (37), golfista, vítěz World Cupu z roku 1998
Vzpomínky na Afriku. Narodil jsem se v Jihoafrické republice britským rodičům, které tam přivedla práce. Devatenáct let byla JAR mým domovem, v Africe ale nevlastním žádný majetek, nemám tam rodinu, jen tam každý rok jezdím na dovolenou. Je to příjemné, ale neřekl bych, že tam mám kořeny.
Golf byl můj sen, který se splnil. Golfovou hůl jsem poprvé držel ve čtyřech letech. Byla mého otce, který se profesionálem stal v šestačtyřiceti. A zatímco některé děti rády hrají fotbal, já tátu přemlouval, aby se mnou šel na hřiště. Byl jsem přímo posedlý, chtěl jsem vyhrávat turnaje, hrát s nejlepšími hráči. Chtěl jsem se zapsat do historie. Věděl jsem, že v golfu něco dokážu. Táta mě a mého bratra vzal na US Open a já jsem viděl sám sebe na hřišti a v hledišti dvacet tisíc diváků. Tak jsem se do té představy vžil, až se mi to splnilo.
Profesionální sport je tvrdý chleba. Golf je obrovská dřina a spousta odříkání. Je to práce na plný úvazek. Golfista musí být fyzicky a psychicky silný, nesmí kouřit, pít, nechodí na večírky, odkud se lidé vracejí domů nad ránem. Letos jsem ani jednou nešel spát později než o půlnoci.
Celý život cestuju, jsem jako Cikán. V Anglii jsem žil deset let, pak jsem rok a půl žil v Irsku, na rok jsem se vrátil do Anglie, dalších pět let jsem žil ve Švédsku, teď už rok žiju v Česku. Jsem zvyklý cestovat, adaptace mi nezabere příliš času.
V roce 1997 jsem málem přišel o život. Víkend předtím jsme s kamarádem jeli na skluzavce, on přistál na mé hlavě a já jí narazil o dno. Byla to docela velká rána, ale normálně jsem se vynořil a jen jsme se tomu zasmáli. Po půl hodině mi začalo být špatně a druhý den jsem zvracel. Další čtyři dny jsem hrál turnaj v Johannesburgu – byl jsem ospalý, bylo mi špatně, nebyl jsem ve své kůži. K doktorovi jsem ale nešel. A v neděli večer jsem odletěl do Dubaje. Dojel jsem do hotelu, a když jsem se ráno probudil, hlava mi málem praskla. Cítil jsem se hrozně, ale i přesto jsem šel na hřiště. Pak jsem se vrátil do hotelu a od toho okamžiku si nic nepamatuju. Po osmi hodinách mě našel kamarád v bezvědomí na posteli. Musel něco cítit, normálně by ke mně na pokoj nešel. Ještě ten večer mě operovali. Problém způsobila tekutina v mozku, která se tam vytvořila tou ranou. Na totéž nedávno zemřela herečka Natasha Richardson. Rok jsem trpěl ztrátou paměti. Zpočátku to bylo velmi špatné, ale dostal jsem se z toho. Po operaci mi bylo řečeno, že jsem dítě štěstěny, kamarád mi vlastně zachránil život. Já jsem bojovník, nikdy se nevzdávám, chci jít dál.
Všechno, co se v životě děje, má svůj důvod. Většinu života jsem nebyl vděčný za to, že jsem zdravý. Zdraví je přitom vzácná věc. Říká se, že někdy se stávají takové věci, aby si to člověk uvědomil. A to si teď uvědomuju.
Po úrazu jsem začal vítězit. Měsíc jsem nehrál, ale už šest týdnů po operaci jsem se zúčastnil dalšího turnaje – Cannes Open ve Francii – a skončil jsem druhý. To bylo fenomenální a dokládá to, že když jste v psychickém pořádku, dokážete všechno. Nebylo nic, čeho bych se měl bát. My sami jsme svými největšími nepřáteli. Blokujeme sami sebe, sužují nás strachy. Hodně se můžeme naučit od dětí. Ty se nebojí, protože nic nevědí. Proč jsou byznysmeni nebo sportovci úspěšní na začátku? Protože se nebojí, nemají zkušenosti s neúspěchem a pády. Když se nedíváte na neúspěch jako na něco špatného, pokud to berete jako součást života, máte vyhráno.
Úspěch je jako droga. Na European Tour jsem se od roku 1995 zúčastnil více než 350 turnajů. Byl to adrenalin, který jsem potřeboval ke svému životu. Připadal jsem si jako na kolotoči.
Na prize money jsem získal přes tři miliony eur. Ono to sice zní jako velká částka, ale vydělat ji také něco stojí. A čím víc vyděláte, tím víc potřebujete. Rychlá auta, životní styl… Zkrátka ani se nenadějete a je to pryč. Nikdy jsem ale moc neutrácel. Peníze pro mě nejsou hnacím motorem. Dnes například nemám vlastní auto, jezdím služební octavií. Já chci být respektovaný, obdivovaný, chci něčeho dosáhnout a říct si, že jsem to dokázal. Vezměte si horolezce, který šplhá na Mount Everest – řekli byste si, proč to dělá? Protože si sám sobě chce říct, že to dokázal.
Po pěti letech na golfové špici následoval další úraz a propad. V roce 2006 jsem hrál na Loch Lemond, zahříval jsem se před turnajem, dal jsem ránu, a bylo to. Nemohl jsem chodit, postavit se, a hrát už vůbec ne. Dalo by se říci, že se z toho vzpamatovávám dodnes. Znovu jsem musel začít trénovat. Masáže, stretching, klasický trénink. Pak jsem se seznámil se svým nynějším trenérem Jakubem. Tělo je jako motor, do kterého musíte dávat olej a vodu, jinak nepoběží dobře. Dnes se cítím dobře a věřím, že se vrátím tam, kde jsem byl, ne-li ještě o kus dál.
Ještě jsem neskončil. Jsem spokojený s tím, čeho jsem dosáhl, a myslím si, že budu ještě lepší. Nejvíc mě ale těší, že jsem vydržel tak dlouho. Není snadné se na tu špici dostat, a ještě těžší je tam zůstat. Ve Švédsku se mi před šesti lety narodil syn. S jeho matkou ale už nežiju. Náš vztah byl omyl. Rozešli jsme se, protože už jsme se nemilovali. Můj otec je s mou matkou 47 let, ptal jsem se ho: „Jak se ti to povedlo?“ A on na to: „Měli jsme těžké i nádherné chvíle. Vždycky jsem ale věděl, že mě tvoje máma miluje, a já věděl, že já miluju ji.“ Na začátku jsme se asi milovali, ale bylo to moc rychlé. Udělal jsem chybu. Svého syna miluju, ale je chyba, že jsem ho měl s jeho matkou.
Syn mi chybí a já chybím jemu. Vídám ho jednou za pět týdnů. V srpnu ale začne chodit do školy a budu ho vídat ještě míň. Bohužel. V Česku jsem se zamiloval. Před rokem jsem hrál turnaj v Liberci. Časně ráno jsem šel do klubu a před vchodem stála krásná dívka. Až později jsem se dozvěděl, že to byla nová manažerka klubu. Moc se mi líbila a řekl jsem jí, že když mě provede Prahou, dám jí lekci golfu. Tak se stalo, ale druhý den jsem musel odletět do Kodaně. Navrhla, že tam za mnou přiletí, a taky to udělala. Za dva týdny jsme spolu začali žít a jsme spolu dodnes.
