Na dlouhém sporu o církevní majetek se projevuje nízká a úzká duše našich neznabohů. Ne, oni nejsou nepoctiví, jsou jenom takoví... všední, utahaní, nudní, svraskalí, módní a nehudební. -Pozor: co říkám, platí jenom o těch, kteří takoví jsou. Jiní jsou sportovní, vzdělaní, předvídaví, zištní, spekulativní, sčetlí a scestovalí... Oni prostě jen nepoznají, oč v tomto případě jde. Jenom menšina z nich je lstivá. Ovšem takoví, jak píšu, jsou i mnozí lidé pobožní; to slovo má jiný význam než slovo zbožní, protože zbožnost obsahuje i ctnosti.
Veliký podíl na tomto stavu má i přirozená netečnost úředníků k obtížným případům. Však v Uherském Hradišti úřady - pozemkový, katastrální a jiné - připravily o 11 000 m2 půdy obyčejnou ženskou, paní Jiřinu Purovou z Brna, a bez zlého úmyslu, jenom jakýmsi přepisováním katastrálních čísel, slučováním, rozdělování, přesouváním, takže půda prostě zmizela. To je!
Otázka, zda se má církvím, hlavně katolické, vrátit odňatý majetek, je nevýstižná. Zamlčuje otázku: co si myslíte o úloze církví? Mnozí lidé prostě nemají katolickou církev rádi. Soudí ji podle jejích historických chyb a zločinů. Je jim protivná jako mně fotbalisté pro řev, a to dnešní. Po pádu Rakouska-Uherska v roce 1918 měly antipatie k církvi náboj politický. Například můj tatínek: měl kostelní hudbu a zpěv rád, i slavnosti Vánoc a Vzkříšení, a také asi dvakrát ročně do kostela šel. Na své cestě ke svému Bohu však chtěl přeskočit flanďáky. Nechal nás chodit do kostela a modlit se ráno i večer. „Ano?“ zeptal se jenom ironicky, když jsem vkleče u postele mlel „tělosvětďábla přemáhám“.
Ani lidé, kteří v Boha moc nevěřili, si nemysleli, že se v kostele děcko kazí nebo že náboženství je škodlivé. Nevím, co potom z nás všech bylo. Ve Zlíně jsem byl pohromadě s kluky neznámé minulosti a výchovy, a jen málokterý chodil do kostela. Ale všichni věděli, co je hřích, a jeden ho na druhém poznal, mohl soudit, a soudil. Myslím, že rozeznání hříchu je poslední dělicí čarou mezi člověkem lepším a horším. Někteří lidé myslí, že i bez kategorie hříchu se mravnost dá udržet: ano, ale pojem mravnosti upadá. Lidi vyvíjejí jakousi společensky přijatelnou formu sprosťáctví. Hřích je nekompromisní! Podívejte se okolo sebe na lidi, z nichž je vám ošklivo: chybí jim náboženství. A teď pozor: nemíním to jen katolicky! Ale kde se tomu dneska učí? Ovšem: učí tomu každý učitel, mistr, vedoucí, ředitel, prezident; třeba si to ani neuvědomuje.
Lidé, kteří nechtějí, aby se církvím vrátil odňatý majetek, nepamatují na to, co je úkolem církve, možná o tom nic nečetli nebo se s tím v životě nesetkali. Už slovo víra, Bůh je dráždí, protože dotírá na jejich svědomí. Ale jsou i mezi nimi lidé slušní, rozumní, jenom tu věc jaksi nedomysleli: nenapadne jim, nač ten majetek má církvi být. A opravdu: zkuste si, každý po svém, představit, co s ním církev udělá.
Myslím, že všichni ti chytří i hloupější se na církev dívají jako na konkurenční firmu, na podnik nebo politickou stranu. Už od dětství v nich neměl kdo pěstovat smysl pro přesah všednosti.
Lidé, kteří nechtějí, aby se církvím vrátil odňatý majetek, nepamatují na to, co je úkolem církve, možná o tom nic nečetli nebo se s tím v životě nesetkali
