Když v lednu 2007 prasklo, že tehdejší ženatý premiér Mirek Topolánek čeká dítě s Lucií Talmanovou, „ogar s gulema“ tím paradoxně získal body. Záletný politik je totiž v Česku borec, který své schopnosti prostě jen dokazuje i jinde než ve sněmovně. Političku s milencem by ale nejspíš většina voličů označila za kurvu. Proč ženskou nevěru hodnotíme jinak než mužskou? Jaromír Janata to v knize Dvojí svět vysvětluje evolučními důvody. Stejný fenomén má podle něj u obou pohlaví odlišné příčiny. Muž a žena totiž musejí při rozmnožování řešit rozdílné problémy.
Muži nikdo nezaručí, že dítě, které mu manželka porodila, je opravdu jeho. Věrný manžel tak podle Janaty riskuje, že se jeho geny nerozšíří. Pokud bude nevědomky vychovávat cizího potomka, vyjde naprázdno. Právě proto taky společnost ženskou nevěru tak odsuzuje. Muži se tomu podvědomě brání snahou co nejvíc zvýšit svou reprodukci – tedy marnotratným rozséváním genů. Celý život zkrátka hledají další ženy a při těchto „bokovkách“ jim často nejde ani tak o kvalitu, jako spíš o kvantitu. Rozmnožování navíc pro muže nepředstavuje skoro žádnou investici. Oplodnit ženu trvá jen pár minut, takže by teoreticky mohl počít i několik dětí denně.
Žena je na tom přesně opačně. Ať už je otcem dítěte kdokoli, žena má stoprocentní jistotu, že je potomek opravdu její. Platí za to ale devíti měsíci těhotenství a mnoha lety péče, kterou musí na jeho přežití vynaložit. Na rozdíl od muže stihne mít za život jen několik dětí. Protože ji rozmnožování stojí tolik energie, nehledá kvantitu, ale kvalitu – partnera, který by ji nejen oplodnil, ale navíc se o dítě i postaral. Mužská nevěra je tedy z evolučního hlediska jednoduše vysvětlitelná. Čím víc má žen, tím větší je šance, že jeho geny „přežijí“. Proč ale zahýbají ženy, které tím riskují, že je stálý partner opustí? S ženskou nevěrou si vědci dlouho nevěděli rady. Nejdřív se zdálo, že jde o výjimečný jev. Podle celonárodního výzkumu sexuálního chování, který zpracovali uznávaní odborníci Weiss a Zvěřina, „zanáší“ přibližně polovina Češek. Na rozdíl od mužů se tím prostě jen nechlubí. Evoluce je naprogramovala k zatloukání, což prokázala studie provedená v roce 2003 na univerzitě v Ohiu. Při osobním pohovoru ženy udávaly průměrně 2,6 sexuálního partnera, v písemném dotazníku 3,4 a na detektoru lži 4,4 partnera.
Nejjednodušší vysvětlení nabízejí ženské časopisy. Ženám prý ve vztahu často chybí citová odezva, partner je zanedbává... Skutečnost je ale mnohem složitější a zajímavější. Co si o nevěře myslí vědci?
Trouba, co nosí žížaly
Obě pohlaví u sebe navzájem hledají odlišné vlastnosti. Muži požadují hlavně indikátory dobré plodnosti – mládí a krásu. Ženy naopak chtějí, aby byl muž schopen zabezpečit rodinu – tedy aby měl vysoké postavení, prestiž a majetek. „Potvrdila to řada studií,“ říká evoluční biolog Daniel Frynta z Přírodovědecké fakulty UK. „Když třeba nechali vědci kartotékou seznamovací kanceláře listovat muže, zjistili, že se dívají jen na fotky. Vůbec je nezajímalo, co je tam o ženách napsáno. Ženy naopak snímky mužů skoro ignorovaly. Zaměřovaly se u nich na co nejlepší vzdělání, z něhož se dá odvodit vysoký příjem. Tedy alespoň v USA – v Česku je to bohužel obráceně...“
Podle Frynty monogamní uspořádání západní společnosti nejvíc vyhovuje málo atraktivním mužům. Zaručuje totiž, že žena vyjde skoro na každého. Ženám naopak z evolučního a psychologického hlediska tento model příliš nevyhovuje. Většina z nich se totiž musí spokojit s mužem, který není úplně podle jejich představ.
Jak to ženy řeší? Docent Frynta to naznačuje na příkladu ptáků. Vědci si až donedávna mysleli, že samice většiny ptačích druhů jsou věrné partnerovi. Analýza DNA mláďat ale ukázala, že až 30 % z nich má jiného otce, než je ten, který je na hnízdě krmí. Tím se vracíme k rozdílnosti rozmnožovacích strategií u obou pohlaví. Aby samec „přežil“ ve svých mláďatech, stačí mu jen oplodnit co nejvíc samic. Samice to má složitější. Zaprvé musí najít starostlivého otce a zadruhé pro potomky potřebuje co nejkvalitnější samčí geny.
Tyhle dva požadavky se ale jen málokdy sejdou. Dominantní samci totiž bývají přelétaví. Hledají krátkodobá dobrodružství, o jejichž následky se moc nestarají (což platí i u lidí). Samice ptáků tenhle rozpor řeší tzv. strategií smíšeného páření. Česky řečeno si najdou troubu, který jim postaví hnízdo a nosí potravu, a pak jsou mu občas nevěrné s někým dominantnějším. „Samice ptáků prostě kombinují profit,“ říká docent Frynta. „Zajistí si pracovní nasazení svého formálního sociálního partnera, ale část potomků mají s tím, který hlasitěji zpívá nebo je pestřeji zbarvený. Zvyšují tím genetické kvality mláďat.“
Platí strategie smíšeného páření i u lidí? Jak potvrzují výsledky genetických studií z různých částí světa, ano. Podle nich máte asi 10–30 % šanci, že váš otec ve skutečnosti není váš otec.
Kdo ženám voní?
Většina vědců se domnívá, že lidé jsou takzvaně sériově monogamním druhem. Znamená to, že partnerovi, se kterým právě žijeme, jsme věrní až do doby, než ho nahradíme jiným. Neplatí to ovšem absolutně, což kromě běžné životní zkušenosti potvrzuje i srovnání s našimi nejbližšími příbuznými. Samice šimpanzů se v plodném období páří až se čtyřiceti různými „milenci“. Jak může v tak silné konkurenci samec zvýšit šanci, že otcem mláďat bude právě on? Šimpanzi mají mezi primáty v poměru k tělu jedny z největších varlat, a tedy i hodně spermií.
Opačný postup volí samci goril. Nebojují spermiemi, ale svaly. Nejsilnější samec si pečlivě hlídá „harém“ samic, ke kterým nepustí žádného konkurenta. A protože soutěž spermií neprobíhá, stačí gorilímu samci jen malá varlata. Lidská varlata jsou v poměru k tělu větší než u goril, ale menší než u šimpanzů. Muži tedy podle situace někdy bojují pěstmi, jindy spermiemi. Především to ale znamená, že lidské samice nejsou na rozdíl od goril přirozeně věrné.
Ohlédnutí za kulturistou
Používají strategii smíšeného páření kromě šimpanzic a samic ptáků i ženy? Nedávno se to pokusil ověřit antropolog Jan Havlíček z Fakulty humanitních studií UK. Skupinu dobrovolníků nejdřív nechal vyplnit psychologický dotazník, aby zjistil, kteří z nich jsou asertivní a dominantní, a mají tedy předpoklady vynikat v kolektivu. Muži pak nosili čtyřiadvacet hodin v podpaží vatové polštářky. Ty následně očichávala skupina žen a určovala, kteří z mužů jim „voní“. Ukázalo se, že ženy ve fázi ovulace (kdy je nevyšší pravděpodobnost početí) považují za nejpřitažlivější vůni dominantních mužů. Ale pozor – platilo to jen pro ty z nich, které už měly stálého partnera! Ženy, které byly právě volné, dominantní muže podle vůně nerozlišovaly.
Havlíčkův tým tak jinými slovy dokázal, že ženy chtějí v různé fázi menstruačního cyklu od různých mužů různé věci. Pokud žijí v dlouhodobém vztahu, spíš než „legitimního“ partnera si k oplodnění vybírají dominantního „cizince“. Ženy tedy oddělují otcovství sociální a otcovství genetické. Zatím se přesně neví, jak dominance ovlivňuje vůni, ale zřejmě to bude souviset s hladinou mužského pohlavního hormonu testosteronu. Každopádně to ale vypadá, že strategie smíšeného páření funguje i u lidí. Havlíčkův objev citovaly prakticky všechny světové odborné časopisy včetně vlivného britského Nature.
Chystáte se udeřit na manželku a nechat „svým“ dětem udělat genetický test, abyste mohli podat žádost o rozvod? Právě takové nesmyslné zkratky se doktor Havlíček obává. Mohla by znít třeba: „Hlídejte si partnerku v době ovulace, protože se vám chystá zahnout s kulturistou, který páchne potem.“
Jenže ženy to nedělají vědomě. Většina z nich nejspíš sama netuší, proč je v určitých dnech víc přitahují dominantní muži. Chovají se prostě tak, jak jim „radí“ příroda. „U lidí navíc mohou být ve hře i jiné motivy než u zvířat,“ říká Havlíček. „Žena si třeba se stálým partnerem nerozumí a promyšleně hledá někoho jiného. A taky jsme objevili jen určité preference. Nevíme, jak moc se projevují v chování konkrétních žen, které může být kromě evolučních tendencí mnohem víc ovlivněno jejich hodnotovým systémem, vírou... To, že se ovulující žena ohlédne za kulturistou, samozřejmě ještě neznamená, že se s ním vyspí.“
Na Fakultě humanitních studií UK se nevěrou v evolučním kontextu zabývá i psycholožka Kateřina Klapilová. „Co je to ale vlastně nevěra?“ upozorňuje na další problém. „Zatímco pro někoho je to pohlavní styk, pro jiného to může být už objímání a líbání, nebo dokonce už jen erotické představy o jiném partnerovi. Ve výzkumech nevěry pak tyhle různé věci bohužel často spadnou do jednoho pytle.“
Pojem nevěra se dnes navíc silně rozmlžuje. Ve Spojených státech je populární tzv. hook-ups, což by se dalo přeložit jako „zaháčkování“. Jde o nezávazné vztahy, ve kterých se orální styk nepovažuje za sex, a tedy ani za nevěru. Dalším příkladem jsou swingersparty – soukromá setkání, na nichž si páry vyměňují sexuální partnery. Nevěrou na nich není pohlavní styk, ale „zakázané“ navázání citového vztahu.
„Podle nejobecnější definice je nevěra porušením partnerské exkluzivity, ať už se týká jakéhokoli parametru,“ říká magistra Klapilová. Z jejího výzkumu vyplynulo, že pojetí nevěry se významně liší i mezi pohlavími. „Pro muže je horší sexuální nevěra. Ptají se partnerek: ,Vyspala ses s ním?!‘ Ženám naopak víc vadí nevěra emocionální. Zajímá je hlavně, jak dlouho se jejich partner s milenkou schází, kolik s ní tráví času a jestli ji miluje." To znovu potvrzuje rozdílnost rizik, která nevěra oběma pohlavím přináší. Muž riskuje, že se bude nevědomky starat o cizího potomka. Žena riskuje, že přijde o živitele.
větší kus masa
K podobným závěrům jako Frynta, Havlíček a Klapilová došel jinou cestou i psycholog Eduard Bakalář. Jako soudní znalec už více než čtyřicet let píše posudky na rozvádějící se manželské páry. „Spousta mužů jsou naivkové," říká, „když byli malí, maminky na ně byly hodné. Domnívají se proto, že takové jsou všechny ženy, a to včetně jejich manželek. Bezmezně jim věří. Jenže manželkám jde o něco úplně jiného než maminkám!"
Podle doktora Bakaláře žena chce, aby se manžel staral o rodinu: nosil peníze, dělal s dětmi úkoly... Spolehlivý manžel je pro ni
ale zároveň příliš „průměrný". „Při rozvodu se pak někdy ukáže, že manželka byla tajně nevěrná s celebritou - zpěvákem, hercem, badatelem... Řada žen totiž chce mimořádný genetický materiál. Tuší, že dítě s dobrými geny se v životě uplatní lépe než dítě s geny starostlivého manžela, který ho vychová, aniž by věděl, že není jeho."
Ženská nevěra může mít ale i řadu dalších příčin. Bakalář v této souvislosti cituje amerického evolučního psychologa Davida Busse. „Nejčastěji ale ženy od milenců očekávají nějakou odměnu," shrnuje. „Od ženské psychiky to jde jen těžko oddělit a bylo to pozorováno už u samic paviánů. Když samec přinese jídlo, zčervená samici zadek, který je u paviánů sexuálním lákadlem. I lidské samice si podvědomě říkají: .Vyspím se s ním, ale co za to?' Očekávají dary, případně aby muž něco zařídil, pomohl..."
Příroda tedy ženy pohání k nevěře. A zhruba polovina Češek se
nechá „přemluvit". To, že má něco biologický význam, ale samozřejmě neznamená, že je to v pořádku i morálně. Většina lidských evolučních adaptací navíc vznikla v pravěku. Máme je ovšem v sobě tak hluboce zakódovány, že je používáme dodnes. Ovulující ženy dokážou po čichu poznat muže s kvalitními geny. Jenže neprobíhá v roce 2009 výběr partnera už podle jiných kritérií? Třeba podle značky hodinek či auta nebo podle toho, že vyhráváte volby či ligu a objevujete se v televizi... Ani pak by to ale nemuselo odporovat prastarým evolučním mechanismům. Pravěké ženy totiž mohly svolovat k sexu i podle toho, který člen tlupy přinese větší kus masa nebo kdo je syn náčelníka.
***
Spousta mužů jsou naivkové. Když byli malí, maminky na ně byly hodné. Domnívají se proto, že takové jsou všechny ženy. psycholog Eduard Bakalář
Monogamní uspořádání západní společnosti nejvíc vyhovuje málo atraktivním mužům. Zaručuje totiž, že žena vyjde skoro na každého. evoluční biolog Daniel Frynta
O muže, kteří vynikají v kolektivu, nemají větší zájem všechny ženy, ale jen ty, jež procházejí ovulací a mají partnera výsledky výzkumu antropologa Jana Havlíčka Foto LN – Ondřej Němec
Pilulka věrnosti?
Profesor Tim Spector z londýnské Nemocnice sv. Tomáše se ženských dvojčat vyptával na jejich sexuální chování, celkový počet partnerů a nevěru. Z výsledků jeho výzkumu plyne, že za ženskou nevěru může až ze 40 % dědičnost. Dcery nevěrných matek budou pravděpodobně také nevěrné. Možné řešení naznačuje objev Mirandy Limové z univerzity v Atlantě. Při pokusech s hraboši zjistila, že věrnost silně ovlivňuje chemie mozku. Americký hraboš prérijní je samici věrný, zatímco jeho blízký příbuzný hraboš horský je naopak záletník. Oba druhy se přitom liší jen přítomností mozkových receptorů pro hormon vasopresin. Existuje přitom gen, který počet těchto receptorů zvyšuje. Když Limová s pomocí viru nevěrnému hrabošovi spící gen „zapla“, způsobila tím zázračnou „nápravu“ jeho chování. Stal se z něho věrný partner. Zatím se neví, jestli by to fungovalo i u lidí. Zkuste to ale domyslet...
Kandaulismus Některé partnery zálety jejich protějšků doslova vzrušují. Sexuologové to nazývají kandaulismem – po lýdijském králi Sadyattovi I. známém pod přezdívkou Kandaules (vládl asi 700–687 př. n. l.), který byl prý tak nadšen krásou své manželky, že ji potají ukazoval nahou svému služebníku Gýrovi. Když to žena zjistila, poručila Gýrovi, aby krále za trest zabil. Stránky jako www.kandaulista.info se těší vysoké návštěvnosti. Proč jsou ženy nevěrné?
Za ženskou nevěrou stojí evoluční logika: Kdyby z toho ženy neměly nějaký zisk, nezahýbaly by. Jaké výhody ale mohou ženám přinášet krátkodobé sexuální vztahy? Americký psycholog David Buss spočítal, že pro to v odborné literatuře existuje 28 různých vysvětlení, které lze rozdělit do pěti skupin. 1. Ekonomické teorie. Nevěra může ženě přinášet potravu, služby či ochranu. Víc partnerů současně znamená víc těchto „ekonomických výhod“. Navíc, pokud si víc mužů myslí, že je otcem ženina dítěte, investují do něj všichni, což zvyšuje šance na jeho přežití. Kromě výživy třeba odhánějí dravce a útočníky. Ženská nevěra tak posiluje kooperaci všech mužů v tlupě. 2. Teorie genetického zisku. Žena díky ní může získat „lepší“ geny, než by jí poskytl její stálý partner. Vydělá na tom i v případě, že získá jen „jiné“ geny. Pokud totiž bude mít různé potomky s různými muži, zajistí jim genetickou různorodost. Tím se zvýší šance, že aspoň některý potomek přežije (a s ním i ženiny geny). Do tohoto rámce spadá i hypotéza „sexy synů“. Pokud podle ní žena počne syna s atraktivním partnerem, syn atraktivitu zdědí, což ženě slibuje hodně vnoučat. 3. Teorie změny partnerů. Stálý partner se může o ženu přestat starat. Ztratí zájem, odejde k jiné ženě, zemře... Pro ženu je proto výhodné mít neustále „v záloze“ dalšího partnera, který ho může nahradit. Nevěra je zároveň způsobem, jak si ho předem „otestovat“. 4. Teorie učení. Krátkodobými sexuálními vztahy se žena „učí“, jak svádět muže, což se jí může v budoucnu hodit. 5. Teorie manipulace. Nevěrou žena stálému partnerovi naznačuje, že by o ni mohl přijít, a tak ho nutí, aby o ni víc pečoval. Případně se mu také mstí za jeho nevěru.
