V opeře je zamilovaná Rosina zavřená lakotným poručníkem Bartolem v nejstřeženějším domě Sevilly a hrabě Almaviva musí s Figarem vymýšlet finty, aby k ní pronikl. Ne tak v Brně - Bartolovo nesmyslně členité obydlí je prazvláštní: balkony nesměřují do ulice, ale do „obýváku“, jenž je průchozí ze všech stran. Proč tedy Figaro vymýšlí pro hraběte složitý únos po žebříku? Nejasné zůstalo, proč sboristé coby orchestr nočního dostaveníčka přičinlivě dují do trumpet, jež v partituře nejsou. A Rosina „beztrestně“ bloumá v hledišti, přímo před zraky poručníka se škrobeně objímá se zakázaným amantem, většinou však jen bezcílně popochází po jevišti. Že je Figaro nejproslulejší sevillský lazebník, se nad rámec italského textu a českých titulků dozví jen obezřetný divák, pokud zachytil chvilku, kdy Figaro ze svého honosného kabátu pokradmu povystrčí hřebínek. Předstírané „tiché“ klepání koberců služebnou na hlavy hostů „obýváku“ a záblesky světla na tylovou oponu, spuštěnou pouze k tomu účelu, jen dovršovaly režijní bezradnost.
Inscenaci zachraňovalo hudební nastudování italského dirigenta Luky De Marchi, jež mělo alespoň řád a většinou vycházely i ošemetné ansámbly. Jakkoli byli sólisté omezeni neschopností režiséra postihnout staletími prověřené komické typy, pěvecky se snažili naznačit, že Rossiniho partitura je gejzírem jiskřivé hudby. Vladimír Chmelo zopakoval svého mnohokrát osvědčeného Figara a Jiří Sulženko Bartola. Pro operu Národního divadla v Brně vskutku chabý výsledek.
HODNOCENÍ LN
*****
Gioacchino Rossini:
Lazebník sevillský
Dirigent: Luca De Marchi
Režie: Sandro Santillo
ND Brno, premiéra 7. 12. 2007
