ÚHEL POHLEDU
Letošní léto bylo nad očekávání kulturní nejen proto, že se konala celá řada divadelních a hudebních festivalů či výstav. Nebývalé pozornosti se na rozdíl od předchozích let od médií a odpovědných i méně odpovědných činitelů dostalo obecnějším otázkám souvisejícím s financováním a řízením kultury. To je dobrá zpráva. Jejím opakem je zmatečnost či nekompetentnost řady příspěvků. Vystoupením pražského radního pro kulturu Milana Richtera série jen vyvrcholila.
Několik vět pronesených radním před týdnem v diskusním pořadu Události, komentáře otřáslo nejen grantovým systémem v Praze. Neviditelná ruka trhu totiž vzala prostřednictvím radního Richtera rozum do hrsti a přišla s jednoduchou myšlenkou, jež se sice podobá někdejší rovnostářské ideologii, ale v tomto geniálním pojetí se stala jejím dialektickým popřením. Granty už nemají rozdělovat jednotlivým projektům komise podle subjektivních kritérií svých členů.
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
Nemají je rozdělovat podle obtížně definovatelné kategorie kvality případně významu, ale například divadla budou dostávat peníze podle počtu prodaných vstupenek. Lidé přece nejsou hloupí a nemá smysl podporovat něco, co je nezajímá. Jde přece o to, aby každý Pražan si z peněz, jež město z jeho daní na kulturu rozděluje, přišel na své. Kulturní instituce nezaujme, neprodá, nedostane. Divadlo je podle zkratky radního stejná věc jako houska na krámě. Pomineme-li dotace do zemědělství. Proč ale zůstat jenom u divadel. Za každý prodaný nosič patří hudební firmě příspěvek ze státní kasy, každá prodaná vstupenka na výstavu přinese pořadateli peníz od města, prodaná kniha přispěje nakladateli za jeho schopnost nemýlit se v preferencích čtenářů. Systém je to jednoduchý až triviální a princip spravedlnosti při podpoře kultury bude slavit triumf za triumfem, neboť každý divák, čtenář, konzument bude vědět, že se dostalo i na něj. Muzikálům Kleopatra či Tři mušketýři se přece Divadlo Archa může hrdě postavit, jen ať v konkurenci s nahrávkami Karla Gotta a Lucie Bílé obstojí skladby Marka Kopelenta a Petra Ebena, o mladém skladateli Jiřím Srnkovi ani nemluvě. Honza Volf, co neumí hrát golf, ruku v ruce s Halinou Pawlowskou si pak volně zasoutěží s knihami Jana Balabána či Víta Kremličky o příspěvek za prodaný výtisk. No a stačí se jen rozhodnout mezi výstavou Jana Saudka, monografií Kristiána Kodeta, Galerií Display případně retrospektivou Stanislava Kolíbala. Alespoň tolik lze pochopit z kopernikánského obratu ve financování kultury dle radního Richtera, jenž samozřejmě zná slovo alternativa. Ale alternativa čeho vůči čemu? Pojem kultura je široký, nicméně argumentační souznění radního a majitele divadla Ta Fantastika v televizní diskusi předvedlo, kde máme vidět jeho jádro. Přitom moderní západní společnosti z dobrých důvodů rozlišují mezi zábavou a uměním. Jako milovník filmů s Brucem Willisem vím své o rozdílu mezi Smrtonosnou pastí a Zvětšeninou.
Grantový systém, jehož prostřednictvím pražský magistrát podporuje kulturu a který léta kdekdo kritizoval zleva i zprava, zdola i shora, byl loni poprvé trochu vybalancován a zprůhledněn. Pravda, někdo zase dostal, někdo ne, ale podnikatel v zábavě a majitel divadla Ta Fantastika se rozhodl podat žalobu, ve které uvádí, že neudělením grantu byl znevýhodněn v podnikání, a jako občan Spojených států mluví o zmařené investici. Jestliže patnáct let považoval magistrát kritiku neprůhlednosti pravidel ze strany kulturní veřejnosti za folklor, tentokrát zareagoval opravdu hbitě.
Jednorozměrný přístup
Ale čert ať vezme granty, tady se jedná o naprosto amatérské počty, jež nejsou s to kvalifikovaně rozlišovat priority Prahy, natož nahlédnout širší souvislosti kulturního průmyslu, ekonomiky symbolických hodnot a jejích zprostředkovaných, leč hmatatelných přínosů pro město. Tento přístup k financování kultury je i z hlediska ekonomiky jednorozměrný, vnímá ji v dimenzi fiskálního roku a bere v potaz pouze bezprostřední náklady a jejich návratnost počítanou pomocí návštěvnosti.
Diverzifikovaná kvalitní nabídka umění nejen v hlavním městě, ale v celé republice, má vliv na jednání lidí různého profilu, sociálního statusu a ekonomického zázemí ve městech a zároveň jako vedlejší, ovšem měřitelný efekt mění charakteristiky místa či zvyšuje poptávku po dalších službách v analogické kvalitě. Sen o olympiádě bude stát víc peněz i trápení, aniž městu a jeho občanům někdo zaručí, že bude bezprostředně zisková a že si při ní každý Pražan přijde na své.
Pozoruhodné je odvolávání se na situaci kulturní infrastruktury v USA. I pro mě je tamější systém v mnohém velmi, ale velmi sympatický. Bohužel vyplývá z odlišné role státu. Pochybuji, že se grantový systém podle Richtera stane trojským koněm, jehož pomocí vytvoříme podmínky pro zmenšující se závislost kultury na veřejných penězích. Než začít u legislativy a nástrojů, jež mohou motivovat privátní sféru, je snazší a vděčnější populisticky přitakávat muzikálovým hvězdám.
Evropští sousedé podporující kulturu a umění jako vývozní artikl či oblast přinášející konkurenční výhodu v turistice či relativně levnou investici rozvíjející sociální kompetence institucí i lidí mohou být v klidu. Konkurenceschopnost naší kultury, která pomalu, ale jistě spotřebovává svůj kapitál v podobě památek, rozvinutého uměleckého školství, malých nákladů a efektivity, hned tak neporoste.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| MAREK POKORNÝ ředitel galerie Marek Pokorný, ředitel Moravské galerie v Brně
