Tým devíti zrakově postižených musí kvůli hře jezdit do zahraničí. „Zatím jsme byli na soustředění a turnaji v Anglii. Jejich týmy jsou výkonnostně mnohem dál než my. Je to samozřejmě dáno tím, že my spolu trénujeme pouze rok, kdežto oni mají mnohem větší zkušenosti,“ tvrdí šéftrenér Lukáš Másilko, který vede univerzitní středisko Teiresiás, pomáhající postiženým studentům. Dokonce ani při pražské Škole Jaroslava Ježka fotbal či futsal nehrají, v dalších školách o jeho vzniku teprve uvažují.
S nápadem hrát futsal přišel jeden z nynějších hráčů Matěj Plch. A sehnat vybavení nebylo jednoduché ani levné. „Speciální vybavení jako míče nebo mantinely nám zatím laskavě hradí univerzita,“ dodává Másilko.
Míč hráči hledají po sluchu -podle rolničky ukryté uvnitř a podle nápovědy na kraji hřiště. Futsal naslepo žádá i jiný přístup. Hráč Jan Hegr líčí, že například nevidí, když špatně kopnou do míče.
„Od toho tam máme své trenéry, aby nám říkali, jak jsme třeba zahráli zrovna tu nebo onu přihrávku, a případně, aby nás korigovali,“ dodává další hráčka Kateřina Lingová. Hra je sice pomalejší a méně důrazná, ale přesnost při vedení míče, přihrávkách či střelbě je až překvapivá. Samotné hřiště je rozděleno na třetiny s trenéry-navigátory, kteří ze zámezí orientují hráče. Jedinými, kdo vidí přímo na hřišti, jsou brankáři. Ti ale smějí vybíhat maximálně dva metry před bránu a vždy jeden metr do strany.
Ohleduplnost platí i v jiných směrech: pokud hodlá obránce obehrávat protihráče, musí předtím zahlásit „voy“, což ve španělštině znamená „jdu“. Pouhé jeho nevyřknutí se posuzuje jako faul.
Historie futsalu pro zrakově postižené se datuje do dvacátých let, v roce 2004 se poprvé objevil na paralympijských hrách. Dnes se s cinkajícím míčem hraje ve více než třiceti zemích.
