Sobota 4. února 2023, svátek má Jarmila
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Nevíme, komu jít rozbít hubu

Česko

130 let od Demlova a Klímova narození není jejich dílo vydané, české kulturní instituce o ně nejeví zájem, zahraniční badatelé ano

Společné stotřicáté narozeniny dvou nejsvobodnějších a nejpůvodnějších českých literátů dvacátého století Jakuba Demla (20. srpna 1878— 10. února 1961) a Ladislava Klímy (22. srpna 1878—19. dubna 1928) by mohly být příležitostí k radosti. Ne však v České republice.

Vroce 1968 básník Ivan Diviš zapsal do Poznámek k neurotickému syndromu: „Mladá CD vstupuje do redakce. Zapřádáme rozhovor, přijde řeč na Karla Tomana. Toho neznám! Zmíním se o Demlovi. Nikdy nám neřekli, kdo to je! Na této ženě jsou zřejmé nejen tonoucí rozpaky, ale protože je zjevně čestná a inteligentní, konsekventně i příznaky pomstychtivosti. Cítí se zaskočena a podvedena na prahu všeho, jenže neví, komu jít rozbít hubu.“

Divišovy poznámky vyšly knižně v Teorii spolehlivosti, oficiálně publikované až v roce 1994: předtím byl jedním ze zakázaných autorů. A byli jimi i mnozí další, kteří psali nejen o Jakubu Demlovi, ale i Ladislavu Klímovi: o něm například Jan Patočka. Tato přitažlivost zakázaných k zapovězeným a zvyk dovolených opakovat jen to, co je dovoleno, protože to už řekli jiní dovolení, má zřejmě obrovskou setrvačnost.

Píše se rok 2008 a povídáme si s čerstvou maturantkou BH. Co jim o Demlovi a Klímovi říkali na gymnáziu? Deml je náboženský autor, něco jako Durych. (Už je tedy vtěsnán do nevábné přihrádky, kam se nevejde a odkud ho nikdo vytáhne, aby ho četl.) A Klíma – ten přece ještě žije, ne? (Nikdy jí neřekli, kdo to je!) Kdo to je?

Když se zeptáme literárního vědce, dozvíme se nejspíš, že Klíma je filosof, Deml je kněz – a tím tedy jaksi nespadají do jeho kompetence. A když se zeptáme filosofa nebo kněze, možná se naopak dozvíme, že to byli básníci, takže... Takže věříme-li ve svět, v němž každý člověk má ohraničený obor či jinou ohrádku, Deml s Klímou nám nikdy nebudou ničím.

Nicméně našli se i kritici či básníci počínaje Otokarem Březinou a F. X. Šaldou (u Demla k nim patří i Nezval), kteří se na tuto nezodpověditelnou otázku odpovědět pokoušeli, protože žasli. V úžasu nad dílem Demlovým i Klímovým mluvili často o velikosti, svobodě, hloubce, výšce, rozpětí, o jednotě i rozporech zároveň. Nakonec byli vždycky nuceni mluvit o životě. A o smíchu: „Víte vy, co je česká slovesná kultura? Jantarová hora jednoho ze tří mystických ohnisek světa (dvěma dalšími jsou Izrael a Nepál), a tu horu obkružuje několik orlů, Klíma, kněz Deml, horolezec Holan a lord-kancléř Durych Jaroslav, básník, kterému svěřili klíče a on si je zavěsil kolem hrdla na železný kruh. Nobelovu cenu? Orli, obkružující Jantarovou horu, plivou ze zobanů hurónský smích, z úst svých rovnou do úst Boha, který ho vášnivě polyká.“ (Opět Ivan Diviš, tentokrát v roce 1971.)

Praktická otázka: A co si od nich tedy máme přečíst? Nepraktická, ale pravdivá odpověď: Všechno. Ale nepůjde to snadno. Vlastně je to dnes nemožné. Proč? Na to opět odpovídají lidé, kteří píšou skutečnou literární historii, ne prodiskutovanou s kolektivem autorů, ale osobně prožitou.

Vytrhávání z hřbetů „Počátkem padesátých let, když propukly boje kolem dvaatřicáté rovnoběžky, tedy krátce potom, kdy zemřel Záviš Kalandra s oprátkou na krku a co byl souzen básník Josef Palivec, protože věděl, že tma stojí o jantar, tma nor, tma omnivora..., tedy v době, kdy byla na Maninách zřízena tmavá stodola na třídění knih a několik silných mužů bylo zjednáno, aby ve hřbetech trhali knihy Pascalovy a Tomáše Akvinského a pohádky Boženy Němcové s ilustracemi Artuše Scheinera a spisy Masarykovy a Demlovy a Ladislava Klímy a středověké iluminované misály a...“ uvádí nás do obrazu Josef Jedlička ze svého litvínovského exilu z let 1954–1957 v románu Kde život náš je v půli se svou poutí (vyšel až roku 1966).

Knihy – mezi nimi Demlovy a Klímovy – byly vytrhávány z hřbetů a možná i třicet pět let presovány do balíků, jak o tom čteme u Bohumila Hrabala.

Právě on v antologii Bohumil Hrabal uvádí... výbor z české prózy (1967) postavil Jakuba Demla a Ladislava Klímu vedle sebe: „Že jsem se až po uši zamiloval do Jakuba Demla, to pochopí každý, kdo si přečte první stránku Zapomenutého světla. Čtenář neodtrhne oči dříve, dokud nedočte; a potom si strašlivě vzdychne. Ale tisíckrát strašlivěji si vzdychne ten, kdo se pokouší psát prózu, vzdychne zdravou žárlivostí nad neopakovatelností Zapomenutého světla, ve kterém Deml na tak malých plochách dovede rozpoutat skoro všechny formy psaní, od anekdoty k vnitřnímu monologu, od naturalismu k pomněnkově modré lyrice mariánského kultu...“

O několik řádek dále Hrabal píše: „A hned nato dávám brutální text věčně odstrkávaného básníka a filosofa Ladislava Klímy Skutečnou událost seběhnuvší se v Postmortálii, Genorův příběh, který svou černou lyrou uchvacuje křečovitou krásou, rozkoší tvoření z ničeho, bez ohledu na skutečnost, a když, tak skutečnost znásilňující, se skutečností si násilně pohrávající génius Klímův, podle dávno před surrealisty vypracované metody ludibrionismu, že vše je jen hrou absolutně komandující vůle.“ Nelze si opatřit a číst V druhé polovině 60. let řada básníků i kritiků projevila svou vůli a přihlásila se k Demlovi i Klímovi. Vyšlo několik knih, které daly do jejich děl nahlédnout, ale nemohly ani naznačit jejich šíři. Mezi těmi, kdo tehdy znali „celého“ Demla, byli kritici Miloš Dvořák a Bedřich Fučík i literární historik, editor a spisovatel Vladimír Binar. Ten podává svou zprávu mimo jiné v románu Emigrantský snář (psán v letech 1983–1985, vydán 2003): „A tak božsky naivně jsem taky jednou navečer v šedesátém devátém roce na Strahově řekl Fučíkovi: ,Tak toho Demla vydáme!‘, a vůbec jsem netušil, že jsem tím rozhodl o svém životě na patnáct let, ne-li navždy.“

V 70. a 80. letech Klíma s Demlem opět nevycházejí, ale z paměti ani z páteře jednotlivců se je už vytrhnout nepodaří. V kolektivní paměti nikdy nebyli, kolektivní páteř neexistuje.

V roce 1979 si zapisuje Jan Zábrana (Celý život, vydáno 1992): „Přetiskuje se papír, zbytečně, k ničemu, jako by ho do stoupy házel – a knihy několika největších českých spisovatelů pořád zůstávají nevydané, nebo vydané tak (v dávných bibliofiliích s miniaturním nákladem), že si je nelze opatřit a číst. Není vydáno Demlovo dílo – a to je asi největší české literární dílo celého tohohle století –, není vydán Ladislav Klíma, není vydán Richard Weiner...“ Jeho výčet pokračuje jmény Bohuslava Reynka, Ivana Blatného, Jana Čepa, Egona Hostovského a Václava Černého. „A v téhle konstelaci oni publikují bez sebemenších potíží, skoro automaticky a na běžícím pásu každý rok nové a nové a další nicotnosti, mrtvé, nečtené, nikoho nezajímající, za rok, za dva do odpisu putující knihy.“

V té době už v samizdatu uskutečňují čtrnáctisvazkové Demlovo Dílo Bedřich Fučík s Vladimírem Binarem, tisíce stran přepisuje na stroji Mojmír Trávníček, náklad je 23 kusů. Ke Zprávě o uspořádání díla Jakuba Demla (1981), která ukazuje zásadní provázanost jeho knih, připojili editoři také bibliografii Jiřího Dostála, která ukazuje i jejich počet: Deml za svého života vydal 129 původních děl a tisků. Pouhá řeč čísel může sugerovat domněnku, kterou v roce 1979 vyslovil Ivan Martin Jirous: „Je-li někdo z básníků přirovnatelných k Bondymu grafoman, byl to jistě Jakub Deml, posedlý nemocí publikovat všechno. Ale Bondy nepublikuje všechno.“ Ale Deml také ne. Ačkoliv editoři zařadili do Díla několik neznámých rukopisů, v archivech, do kterých tehdy nesměli, i u mnoha soukromníků ležely tisíce rukopisů a leží tam dodnes. To je druhá část Demlova neznámého díla.

V témže roce 1979 referuje o četbě knih Ladislava Klímy i Jakuba Demla Ludvík Vaculík v Českém snáři (oficiálně 1990): „S L. Klímou jsem se doposud nějak životně míjel, čtu od něho něco vůbec prvně. Když se o něm pořád mluvilo, nevěděl jsem, o kom je řeč...“ Ke Klímovi se v té době obrací underground. Ivan Martin Jirous píše z vězení v Ostrově nad Ohří své ženě Julianě koncem roku 1978: „Rok Ladislava Klímy, to je ono... Škoda, kdybych měl statek, dal bych jim ho, aby ho za mne v tom roce prochlastali . “ V poznámce k Magorovým dopisům (2006) se dočteme, že „pod názvem Rok Ladislava Klímy (respektive Rok Velkého Ládi) se v roce stého výročí Klímova narození někteří jeho obdivovatelé rozhodli oslavit jeho narozeniny excesivně intenzivním pitím. Souběžně připravovali The Plastic People of the Universe klímovský koncert Jak bude po smrti s texty Vratislava Brabence na motivy Ladislava Klímy, který se pak uskutečnil v Nové Vísce u Prunéřova v říjnu 1979“.

Deml i Klíma se za normalizace stávají i kultem či neoficiální módou, jak to komentuje v románu Houština (1999) Václav Kahuda: „Šilhajíce za brejličkami, navzájem si budou vyměňovat špílce z Ladislava Klímy. A ty věty psané krví neuchopí ve svém mozku. Ty vzácné věty vznešeného hněvu padnou na úhor. Nevydají úrodu. Nezrodí se nová silná slova. Zbyde jen chichotání feťáků...“

Zároveň už ale v tichosti klíčí i Klímovy Sebrané spisy. Od poloviny 70. let jezdí z Francie do Československa Erika Abrams – spisovatelka, překladatelka a editorka. Kvůli Klímovi se naučí česky. V dalším desetiletí překládá Klímova (ale i dvě Demlova) díla do francouzštiny. A po dvacetileté průpravě začne v roce 1996 vydávat souběžně jeho spisy česky i francouzsky.

Kdy bude v Čechách dobře V roce 2008 se můžeme znovu podívat na Zábranovu bilanci z roku 1979. Všichni autoři, které jmenoval, jsou dnes už z podstatné části nebo v úplnosti vydáni – s výjimkou prvních dvou: Jakuba Demla a Ladislava Klímy. Po roce 1989 vyšla řada jednotlivých knih bez souvislosti k nějakému (navíc neznámému) celku díla, mnohdy bez ediční přípravy, často jen v přetisku původních edic předválečných.

Pro Demlovo čtrnáctisvazkové dílo, které bylo v základu v samizdatu připraveno, ale mnohaletou ediční cestou by muselo i s přihlédnutím k rukopisům projít znovu, nenašlo nakladatele. Klímovo šestisvazkové dílo vyšlo zatím z poloviny v edici Eriky Abrams. Každý svazek byl objevný a důkladný: ve Velkém romanu (1996) se ukázalo, že text, který koloval v samizdatu, byl neúplný, přepsaný, zkomolený. Pak spisy deset let stály – pro nedostatek peněz. Když se našel soukromý sponzor, Česká spořitelna, vyšly rychle za sebou filosofické zápisky Mea (2005) a dopisy Hominibus (2006) se stovkami nově objevených textů a obsáhlým věcným komentářem, který vydá za několik monografií a ukazuje, jak souvislé, proměnlivé a živé Klímovo psaní je. Nevyšly však ještě jeho filosofické a žurnalistické práce, prózy ani dramata: spisy dnes opět stojí, zase nejsou peníze.

Dosavadní svazky vynesly editorce několik veřejných verbálních poct (předloni Magnesia Litera za přínos české literatuře, vloni čestný doktorát UK). Ale žádná státní instituce k tomu povolaná – ani ministerstvo kultury, ani Ústav pro českou literaturu AV ČR, ani celá Akademie věd, ani Univerzita Karlova – na sebe nevzala hmotnou a morální odpovědnost za dluh, o kterém mluvil Jan Zábrana. „A v téhle konstelaci oni publikují bez sebemenších potíží, skoro automaticky a na běžícím pásu každý rok nové a nové a další nicotnosti...“ Ve jmenovaných institucích přitom bezesporu pracují také konkrétní lidé, kteří vědí, že se obě díla vydat mají, a chtějí v tom pomoci. Ale také vždy konstatují, že rozpočtová pravidla nebo zadání grantů to nedovoluje. Ti méně upřímní pak řeknou: Zkuste volat jiné instituci. Ti nejupřímnější říkají: Jedinou nadějí je nějaký milionář, který to celé zaplatí.

V roce 2008 lze tedy říci, že vzácné věty padly na úhor a že rezignace na poli kulturním zvítězila v Česku na celé čáře – v případě Klímy tedy na půl čáry, a to jen díky badatelce a editorce, která pracuje ve Francii. Vladimír Binar v Emigrantském snáři psal roku 1983 z Tahiti do Vídně po patnáctileté anabázi s Demlem: „Evropa ho objeví.“ Objevila, a nejen Evropa, a nejen Demla. Klímovo dílo dosud Francouzi dotovali štědřeji než český stát. V němčině vyšly v roce 1993 a 2005 výbory Christy Rothmeierové z Demlova díla i vůbec první knižní vědecká monografie o něm, kterou napsal Alexander Wöll (2006). Scénář k filmu Zapomenuté světlo (1996) napsala Milena Jelinek ve Spojených státech. A už v roce 1981 vznikla v USA mimořádně cenná disertace Jakobsonova žáka Josepha Normona Rostinského, kterému v 60. letech, když studoval gymnázium a anglistiku v Brně, o Demlovi také nikdo neřekl – objevil ho až na Harvardu a dnes ho propaguje na svých univerzitních působištích v Japonsku. Nepřispěchá-li tedy mytický český milionář, nabízí se ještě jedna prognóza: dílo obou spisovatelů vyjde dříve ve světě než doma.

O Demlovi, ale i Klímovi tedy stále platí, co vyslovil Josef Jedlička v pořadu Rádia Svobodná Evropa už v roce 1978: „Je zapotřebí nejen niterné poctivosti, ale i značné dávky občanské kuráže, aby byl někdo s to vyrovnat se s Demlovým dílem jako s celkem a neredukovat je pouze na některé izolované básnické texty, jak se často činilo a dodnes pod tlakem a z rozpaků činí. Vztah k Demlovi je pro kulturu vztahem zkušebním. Až bude jednou vskutku a ve vší úplnosti do české kultury zahrnut, bude zase v Čechách dobře.“

Námět nezáměrně poskytli jmenovaní básníci, jejich editoři a Václav Klamta

Knihy několika největších českých spisovatelů pořád zůstávají nevydané, nebo vydané tak, že si je nelze opatřit a číst. Není vydáno Demlovo dílo – a to je asi největší české literární dílo celého tohohle století –, není vydán Ladislav Klíma...“ píše v roce 1979 Jan Zábrana.

O autorovi| Daniela Iwashita, redaktorka Orientace

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat