* LN Proč jsou vaše výpady zejména vůči politikům v poslední době ostřejší?
- Asi je to věkem... Je to dáno především tím, že každý člověk jak profesně, tak v soukromém životě je považován za chybujícího a je mu přiznáno právo určitým způsobem se mýlit. Protože má zpravidla dost příležitostí omyly napravit. Jsou ovšem vývojová stadia, kdy si uvědomíte, že čas na nápravu mít už nebudete. Potom se snažíte být vůči sobě náročnější a přinutit se nedělat kroky, které byste ještě někdy museli nějak odčiňovat. Už se nechcete spokojovat s polovičatostí. A právě to, že já už nebudu mít čas něco revidovat, může mít za následek určitou změnu v mém slovníku. Nechci ze sebe dělat starce, ale sedmasedmdesát je poměrně vysoký věk.
* LN Nemáte ale zvláště v poslední době ze své práce spíš pocit marnosti?
- Ne, člověk nemá mít nikdy dojem marnosti. Ve svých různých funkcích za posledních dvacet let jsem se stal součástí toho, čemu se říká politický život a politická kultura. Vědomě i nevědomě jsem se tak stal i součástí jakéhosi pokrytectví, které tento fundament obsahuje. Byl jsem si ale přitom vždycky vědom, že se pozná, že je to pokrytectví. Když však dnes vidím, jak se nejmladší generace chová bezelstně a ve snaze přiblížit se svým starším kolegům, z nichž si bere vzor, jejich pokrytectví nechce prohlédnout a věří jim, tak považuji za svoji povinnost na toto pokrytectví malinko upozornit.
* LN Například?
- Jestliže poslanci v předvečer poslední schůze prohlašují, že přijmou zákon, který napraví jejich dřívější chyby, přestože jim jeho návrh dosud ani nebyl předložen, a někdo tomu uvěří, tak se opravdu rozběsním. Protože vím stejně jako všichni, že to není možné.
* LN Životní prostředí, hlučnost, to jsou témata, s nimiž za vámi často chodí stěžovatelé. Jak velký je to problém?
- Ochrana životního prostředí u nás dřív byla především ochranou zvířat, případně rostlin. Lidský prvek nehrál vůbec žádnou roli. Člověk v tomto směru nic moc neznamenal a hlavně nic moc neměl. Zatímco zvířata, která jsme chtěli chránit, měla svá teritoria, málokdo z lidí měl svůj vlastní domek. Devadesátá léta znamenala revoluční změny v myšlení lidí, v jejich žebříčku hodnot. Objevuje se požadavek ochrany životního prostředí jako prostředí především druhu homo sapiens, někdy dokonce i ke škodě těch dříve ochraňovaných zvířat. Dobře měřitelnou prašnost a toxicitu vzduchu, které lidem vadily, se technologiemi a snižováním výkonnosti průmyslu podařilo minimalizovat. I nadále však sílil pocit, že se člověk musí bránit před sebezničením. Tyto obavy se v některých případech dokonce staly nástrojem jisté škodolibosti vůči okolí. Aniž bych chtěl například bagatelizovat problém škodlivosti nadměrného hluku, která je obtížně prokazatelná, stává se, že podstatou stížnosti je někdy spíš snaha omezit konkurenci.
* LN Problémy se zvýšenou hlučností jsou tedy pro vás spíš odrazem společenského vývoje než problémem ohrožujícím zdraví?
- Samozřejmě objektivním problémem je rostoucí hluk z dopravy. Na potřebu tuto situaci řešit a neskrývat pravý stav věci za udělování výjimek upozorňuji sněmovnu prakticky od počátku své činnosti. Jestliže jsou zákonem stanoveny určité limity hluku, pak je musí všichni bez výjimek dodržovat. Nevím ovšem, na základě čeho byly už dříve stanoveny hodnoty přijatelných a nepřijatelných decibelů a jakou hrozbu znamená z hlediska obecného pojmu zdraví člověka jejich překročení. Jako představiteli té nejstarší generace mi vadí, ale současně mě fascinuje oblíbený hluk uměle vytvářený a regulovaný tak, aby byl téměř nesrozumitelný, což je společný znak veškerých hudebních produkcí v moderním stylu. Mám potíže s člověkem, který si přichází stěžovat na hluk z restaurace v sousedství, ale sám má na uších sluchátka, do nichž si pouští hlasitou muziku... Ještě že blaničtí rytíři jsou pořád v klidu, ale nevím, jestli bychom jim neměli postavit nějakou protihlukovou stěnu, abychom je nevyplašili...
* LN Vám by tedy nevadila změna limitů, která by dovolila nárůst hlučnosti?
- Myslím si, že problém hlučnosti je svým způsobem syntetický a módní. Jedněch sto decibelů se nám líbí a jiných sto nám poškozuje zdraví. Z tohoto pohledu mi to přijde jako subjektivní fenomén. Spoléhám hlavně na to, že se tou věcí budou zabývat odborníci, kteří nedovolí nějaký krizový stav nebo ohrožení zdraví lidí. Poznatky z kanceláře mě vedou k tomu, že ne všechny dobré úmysly jsou skutečně dobrými úmysly a že někdy jde spíš o zvýhodnění vlastních zájmů. Pokud jde ale o limity, je to skutečně na odbornících, aby řekli, jaký hluk je ještě v pořádku a jaký už je škodlivý.
* LN S čím se teď na vás lidé nejvíce obracejí?
- Trvale nejpočetnější je oblast důchodů, sociálních dávek a podpor. Jsou to věci nejcitlivější, skutečně bytostně se lidí, kteří se na mě obracejí, dotýkají. Často jde doslova o existenční záležitosti. Pak je to taky široká škála problémů souvisejících se stavební činností a územním rozvojem. Nesmím zapomenout na zdravotnictví a nemálo stížností se týká průtahů v soudních řízení. Nezanedbatelné jsou i podněty z životního prostředí. Trochu komické je, že vedle stížností na hluk tu máme i stížnosti na protihluková opatření. Například z lokalit u trati, kde pravidelné přejíždění vlaků patřilo k životu a dotvářelo pohodu bydlení: když o půl desáté projede dvě stě dvacet čtyřka, vím, že zamknu slepice a jdu spát. Najednou mezi mě a násep technici postaví čtyřmetrovou protihlukovou zeď...
* LN Nedávno jste znovu upozornil na nesrovnalosti ve vyplácení a v systému dávek pomoci v hmotné nouzi, v pomoci invalidům a chronicky nemocným včetně dětí. Věříte, že váš apel pomůže?
- Možná by za určitých okolností pomoci mohl, ale není už ani za pět minut, ale za dvě minuty dvanáct. Nejsem naivní a nemohu mít radost, když vím, že některá prohlášení politiků těchto dnů jsou spíše jen předvolební pózy a nemusí být myšleny upřímně. Ať mi neříkají, že to chápou a že to zařídí, když všichni jejich šéfové řekli, že podobné zákony nepřijmou. Doba nutná ke korekci a projednání zákonné předlohy, po kterou ti invalidé a děti peníze nedostanou, je osm devět měsíců, a to jde o peníze naprosto zásadní potřeby.
* LN Berou politici vůbec vážně vaše připomínky?
- Jsem orgán odpovědný Poslanecké sněmovně a mám za povinnost každý rok podávat zprávu o své činnosti, kde do zvláštních kapitol shrnuji pět šest zásadních doporučení k odstranění následků toho negativního. Ještě před několika lety sněmovna nejen zprávu předkládanou na jaře klasicky vzala na vědomí, ale vyzvala vládu, aby do podzimu osvědčila, co všechno ve smyslu mých doporučení udělá. Považoval jsem to za svůj úspěch a současně za racionalizaci celé věci. Zprávy z let 2007 a 2008 byly ale už projednávány současně v loňském roce, protože nebylo více času se jimi zabývat.
* LN A jaký je aktuální stav?
- Dopisuji zprávu za minulý rok a teoreticky by ji ještě tato sněmovna měla vyslechnout a vyzvat tuto vládu, aby ji osvědčila, jak s mými doporučeními naloží. Když však vidím všechny ty obstrukce... Je mi to líto tím spíš, že vím, že tam leží desítky zákonů s praktickými nedostatky, které nelze odstranit jinak než změnou zákona. Jenže přijetí zákona znamená uzavření legislativního procesu, kdy jedni vyhrávají, ale těm druhým se uznat porážku moc nechce. Proto to zdržování. Neustálým zdržováním roste sebevědomí lobbistů. Vědí, že text nepředělají, to je složité, ale není tak složité návrh zákona stáhnout z programu. Vydělávají už jen na samotném odkladu.
* LN Neplyne jistá přezíravost politiků k vašemu úřadu z toho, že nesídlíte v Praze?
- Ne. Česká anomálie šoupnout justici jinam než do hlavního města byla jedním z nejvýraznějších kroků, jak její pracoviště udělat nezávislými. Soudci mě za tento názor ukamenují, protože nikomu se nechce do provincie, ale kdo to prožil, ví, že mám pravdu. Když jsem v Brně působil osm let jako předseda Nejvyššího soudu, brzy jsem pochopil, že nemusím být za každou cenu na oslavě padesátin norského velvyslance a že se nemusím motat v tom bohémsko-úřednickém prostoru vzájemných pomluv. Že jsem mnohem produktivnější, když jsem v Brně, kde se vám navíc nemůže stát, že vás někdo obviní ze styků s nějakým podnikatelem. Ti tady s námi na pivo nechodí.
