Chlápek vedle vás se nějak divně tváří. Udejte ho
Ten nápis okamžitě upoutal mou pozornost. A tak jsem se několika chvaty prodral přeplněným vagonem newyorského metra blíž k ceduli, která velkými písmeny hlásala „V minulém roce 1944 Newyorčanů něco uvidělo a něco řeklo.“ Pod nápisem se pak písmena podstatně menší sbíhala do slov, jež rychle vyvrátila možnost, že jde o zprávu o kvalitě smyslového vnímání newyorské populace. „Děkujeme, že máte uši a oči nastraženy a nenecháváte si podezření pro sebe.“ To celé bylo završeno výzvou „Když něco uvidíš, řekni to policistovi či pracovníkům metra“. Reklama na udávání.
Nelíbí se vám, jak se dívá ten Arab, kterého potkáváte na pravidelné cestě do práce? Nahlaste ho! Ten výrostek do vás strčil a neomluvil se? Ať si na něj radši příslušníci posvítěj! Buďte dalším číslem na vývěsce! To by v tom byl čert, abychom příští rok tu dvoutisícovku neprolomili. Kdo by nechtěl být veřejně pochválen?
Škoda že se už nedozvíme, kolik z těch 1944 hlášení bylo opodstatněných, kolika trestným činům se tím podařilo zabránit. Škoda že nám ta cedule neřekne, kolik lidí bylo bezdůvodně prohledáváno či dlouze vyslýcháno jen proto, že se někomu zdáli podezřelí. Nedozvíme se, kolik zažili stresu, o co kvůli nečekanému narušení svého denního plánu přišli. Kolik podezření a strachu ta cedule nejen vyjadřuje, ale taky podporuje, stejně jako pomstychtivosti a předsudků. Ale na druhou stranu: kolik životů možná zachránila.
Pokaždé, když procházím letištní kontrolou, v ponožkách, v jedné ruce igelitový pytlík se zubní pastou, druhou přidržuji padající kalhoty, z nichž jsem byl nucen vyndat pásek, a točím se na povel úředníka, kladu si ty samé otázky. Kolik soukromí a důstojnosti musíme obětovat v nekonečném boji s neviditelným nepřítelem? Je lepší tisíc zadržených nevinných než jeden neodhalený terorista? Co kdyby ten terorista zabil sto lidí. Nebo „jen“ jednoho. Stojí, či nestojí záchrana byť jediného člověka za život v atmosféře úředně podporovaného špiclování a omezování osobní svobody?
Ve svobodné společnosti zpravidla platí, že je lepší sto propuštěných viníků než jeden nespravedlivě odsouzený. A slavný soudce amerického Nejvyššího soudu Louis Brandeis (nebo spíše Brandejs, sic jeho rodiče přišli do USA z Prahy) kdysi řekl, že „strach živí represe, ale odvaha, ta je klíčem ke svobodě“. Běžte však a řekněte to rodinám obětí. Zkuste to říci lidem, kteří viděli své přátele a spoluobčany skákat z oken hořících mrakodrapů 11. září. Řekněte jim, že nechcete stát bosi na letišti a že nechcete, aby vás v metru vyslýchali jen proto, že vás udal spolucestující, jemuž jste šlápli na nohu. Řekněte, že za víc svobody vám nějaká ta oběť stojí. Pokud to ovšem nebude někdo z vašich blízkých...
Svoboda vždycky patří k obětem teroristických útoků. Tváří v tvář smrti nevinných lidí úřady a politici celkem logicky dělají vše možné i nemožné, aby předešli dalším hrůzám. Nechtějí-li být obviňováni, že neudělali všechno, co bylo v jejich silách, musejí být ochotni obětovat ledacos. I kus toho, co dává životu smysl.
Za druhé světové války Američané, v šoku z útoku na Pearl Harbor, nahnali desetitisíce Japonců žijících v USA do koncentračních táborů, včetně těch, kteří měli americké občanství, žili v Americe už po tři generace a japonsky neuměli ani slovo. Tento krok posvětil i Nejvyšší soud. Kdo si pak troufne tvrdit, že pár nápisů v metru je nepřiměřená reakce?
A tak tedy teď jedeme všichni společně ve vagonu s cedulí. Někteří se strachem ze smrti, někteří se strachem z nesvobody, někteří se strachem z obojího. Jak ochránit život a neztratit příliš svobody, to je otázka, před kterou nelze utéct. Aspoň ne tady v New Yorku, říkám si při pohledu na autobus, který projel právě okolo. Že neuhádnete, co bylo na jeho boku za nápis...
Až vlezete příště v Praze do metra, mějte oči na stopkách. Třeba tam uvidíte novou ceduli.
O autorovi| Petr Bříza, autor studuje na Právnické fakultě Newyorské univerzity
