PRAHA Když před několika lety ve Vídni málem utloukli neznámí útočníci kytaristu a zpěváka Chrise Spencera k smrti, protože je Američan, zdálo se, že punk-noiseové trio z New Yorku, vzniklé v roce 1988, bude definitivně minulostí. Pak se ale v roce 2005 objevila nová deska Blood Run - Unsane se vrátili s nahrávkou potvrzující, že co tě nezabije, to tě posílí. S letošním albem pojmenovaným Visqueen jsou Unsane v klubu Rock Café 14. září ke slyšení v Praze.
Upřený pohled na stinné stránky života
Jako své oblíbence jmenují třeba Stooges, AC/DC, ale také Johna Lee Hookera nebo Hanka Williamse Sr. Nakonec je v jejich hukotu blues skutečně čím dál víc. Nejde pochopitelně o žádné melancholické dřevní dvanáctky.
Unsane by se dalo volně přeložit jako duševně nezdravý, vyšinutý. Tak takové je taky jejich hardcore blues. Místo zkroušeného černocha u dřevěného domku je lepší přijmout představu člověka bloudícího v tunelu podzemní dráhy a hystericky řvoucího o pomoc. Spencer tomu říká „upřít dlouhý upřený pohled na stinné stránky života, od kterých se někteří odvracejí.“ Civilní dospělou tvrdostí dělají Unsane z mnoha silácky se tvářích skladeb rockové historie jen neškodné popěvky pro zamilované středoškoláky.
Patří k fanatikům, kteří si plánují několikaměsíční šňůry s každodenním vystoupením. Jsou pověstní tím, že odehrají koncert téměř za všech okolností. Spencer při jednom chodil kvůli nevolnosti pravidelně zvracet po skladbách do zákulisí, aby se s omluvou za zdržení vrátil a pokračoval v charakteristickém řevu za vytí své kytary. Bubeník Vinny Signorelli, hrávající před Unsane s Foetusem a Swans, odehrál koncerty i se zlomenou rukou. Když vám pak před klubem nabídnou pivo nebo pomůžou ostatním vynést po koncertu ze sálu bezvládného opilce, nemáte jinou možnost než označit je za sympaťáky a poctivce.
