Ian McEwan nepochybně patří k nejvýznamnějším britským autorům posledních desetiletí a od začátku devadesátých let si rychle našel cestu i k českým čtenářům prostřednictvím několika nakladatelství – vycházel ve Volvoxu (Betonová zahrada, Dítě v pravý čas, Amsterodam), Mladé frontě (Cizinci ve městě), Jotě (Nevinný, Černí psi) a Odeonu (Pokání, Sobota, Na Chesilské pláži). Právě Odeon se rozhodl vydat celé McEwanovo dílo znovu a v novém překladu, což rozhodně není od věci, protože některé minulé převody tohoto vynikajícího stylisty zůstaly hodně za očekáváním (třeba Amsterodam v překladu Markéty Cukrové). Aktuálně vychází v novém českém překladu Nevinný z roku 1990.
Co je vlastně nevinnost?
Nevinný je pozoruhodný román hned v několika ohledech. Předně svým načasováním. Příběh vydaný roku 1990, tedy krátce po pádu Zdi, je situován do roku 1955, kdy byl Berlín rozdělený na dvě zóny a do vybudování překážky hermeticky oddělující východ od západu města zbývalo nějakých šest let. Za druhé je román zajímavý svým stylem i laděním, je to vůbec první McEwanův pokus o sevřený příběh, ba dokonce thriller v tomto případě, psaný civilním stylem. Zatímco jeho rané knihy (Betonová zahrada, Cizinci ve městě) se nesou v duchu jisté metaforické střídmosti a stylistické úspornosti a předcházející dílo Dítě v pravých čas (1987) občas sklouzává k esejistice, v Nevinném se McEwan pokouší skloubit svou autorskou výpověď se strhujícím příběhem.
Téma „nevinnosti“ zajímá Iana McEwana prakticky od začátku jeho kariéry. Z různých aspektů je nahlíženo jak v Betonové zahradě, kde tři děti zalijí zemřelou matku do betonu ve sklepě svého domu a pokoušejí se žít jakýmsi „nevinným“ (tedy moderní společností nebo civilizací nedotčeným) životem, dokud represivní orgány společnosti nezasáhnou, v Cizincích ve městě se zase pár „nevinných“ či spíše naivních turistů ztratí v neznámém městě a dobrovolně se stane obětí démonického Benátčana.
Nevinný předkládá čtenáři trochu jiný úhel pohledu, v jistém smyslu tradičnější. Oním „nevinným“ je nezkušený britský mladík Leonard Marnham. Nemá žádné zkušenosti se životem, v Londýně dosud bydlel se svými rodiči, válku nezažil, neboť ji strávil u babičky v zapadlé velšské vesničce, kam letadla Luftwaffe ani rakety V1 nedolétly. Jako poštovní úředník přijíždí do válkou zdevastovaného Berlína plného tajných agentů a zde „poznává“ život. Jeho průvodci jsou zkušená Maria, jež ho záhy zasvětí do tajů sexu a do níž se mladý Leonard bezhlavě zamiluje, a jeho americký nadřízený Glass, k němuž tak trochu nervózně vzhlíží.
Román rozehrává téma „nevinnosti“ na několika rovinách. Je tu rovina sexuální – Leonard ve vztahu s Marií neztrácí „nevinnost“ jen v banálním smyslu panictví, ale právě v sexu se začínají objevovat temné stránky jeho osobnosti, jež do značné míry odrážejí skutečnost, že veškeré vědomosti o světě získal z filmů, tudíž se do vztahu s Marií promítá jistá machistická agresivita, ale i stereotyp dominance vítěze nad poraženým, kdy Leonard zosobňuje vítěznou Anglii a Maria poražené Německo.
Dále je tu rovina „vědění“ – znamená být nevinný nevědět? Leonard přijíždí do Berlína, aby zde americkým spojencům, kteří začínají hloubit podzemní tunel na ruskou stranu, pomohl „napíchnout“ ruské telefonní kabely a odposlouchávat jejich telefonáty. Stává se součástí hry, jejímž určujícím vektorem je „tajemství“ a „zasvěcení do tajemství“, přičemž ani protagonista, ani čtenář do posledních chvíle nevědí, zda ono tajemství je utajovaným věděním, nebo umným blafováním. Mladý, nezkušený a dezorientovaný Leonard, který se snaží drápkem zachytit v novém světě tím, že opakuje fráze a klišé, která slyšel od jiných, se ocitá ve světě, jehož obyvatelé jsou rozděleni na několik vrstev.
Někteří mají za to, že to, co se nedaleko zóny staví, je skladiště, jiní, zasvěcenější, vědí, že jde o radar, a ti ještě zasvěcenější byli informováni, že radar je vlastně jen zástěrka, která maskuje kopání podzemního tunelu. Leonard se ocitá v třetí skupině, ale je to skutečně poslední úroveň? V rozsáhlé špionážní hře, v níž nejde o nic menšího než o rozdělení světa, si nikdo nemůže být jist, že není pouhým pěšákem, naivním hlupáčkem, jímž manipuluje někdo jiný.
Tři mocnosti a milostný trojúhelník Tunel v románu funguje jako symbol. Je přechodem mezi dvěma já protagonistovy osobnosti, pojítkem mezi třemi mocnostmi (na jedné straně Rusové, na druhé někdejší velmoc Britové a nová velmoc USA), ale zároveň funguje jako katalyzátor thrilleru. Leonard si poprvé v životě užívá svobody, života nezávislého na rodičích, je šťastný ve vztahu s Marií, má pocit důležitosti, když vtom se na scéně objeví bývalý Mariin manžel Otto, násilnický typ, jenž v mnohém připomíná despotické mužské postavy z předchozích McEwanových děl, například otce z Betonové zahrady nebo tyranského Roberta z Cizinců ve městě. Otto svým náhlým vpádem do Mariina a Leonardova života veškerou idylu ruší – román nabírá na dynamice a spěje k makabróznímu závěru, kdy vezmou za své zbytky Leonardovy „nevinnosti“ a dojde k ohrožení britsko-amerických zájmů v Berlíně.
Tunel ale zároveň symbolizuje touhu po vědění. Jako by se vědění skrývalo ve tmě pod zemí (zde symbolizované ruskými telefonními dráty). Leonard se mylně domnívá, že toto vědění lze získat a uchovat si „nevinnost“. Ostatně i po děsivě hororovém – a dlužno dodat dosti nevěrohodném, spíše symbolickém – závěru tvrdí, že je „nevinný“, přičemž je zjevné, že nevinností zde už nemyslí nezkušenost, neznalost, nýbrž prostě a dobře neochotu přijmout odpovědnost za své činy. Namísto toho se odvolává na logiku, vyšší zájmy.
Budeme-li číst Nevinného jako podobenství (a zejména ona poslední část, v níž dochází na čtvrcení lidského těla podobenstvím nepochybně je), pak je to výpověď o morálně rozvráceném světě. Berlín, město zničené válkou, je hřištěm, na němž si dvě velmoci parcelují svět a přitom všechny proměňují v bezvýznamné pěšáky, kterým říkají, že za to, co dělají, nemusejí nést odpovědnost. V takovéto optice, naznačuje McEwan, by ovšem potom stejně nevinní byli Němci za činy páchané během druhé světové války.
Nevinný je vynikající román. Pravda, pokud bychom ho nahlíželi čistě prizmatem žánru špionážního románu (který má díky Le Carrému v Británii silnou tradici), bylo by snad možné mu leccos vytknout, nicméně McEwan o nějaké zařazení do žánru očividně nestojí – spíš si ze žánru vypůjčuje a píše svůj vlastní, osobitý příběh, pochmurný pohled na svět druhé poloviny dvacátého století, na svět, který se z hrůz druhé světové války možná dokázal vzpamatovat, ale poučit nikoli.
***
McEwan si ze žánru thrilleru jen vypůjčuje a píše svůj vlastní, osobitý příběh, pochmurný pohled na svět druhé poloviny dvacátého století, na svět, který se z hrůz druhé světové války možná dokázal vzpamatovat, ale poučit nikoli
KNIHA TÝDNE
Nevinný Ian McEwan Přeložil Ladislav Šenkyřík, vydal Odeon, 2010, 272 stran
O autorovi| LADISLAV NAGY, anglista
