Na jednom z nejslavnějších obrazů všech dob se valí mohutná zpěněná vlna. Její vrchol bělostí připomíná lavinu, tvarem šlehající plamen nebo pařáty obřího ducha, který ve vteřině všechno uchvátí. Pod ním zápasí maličcí lidé na dlouhých loďkách, které vlna přelévá a nejspíš vzápětí pohltí. V ohybu vlny se v dálce rýsuje hora Fudži pokrytá sněhem, jediná stálá, pevná a klidná.
Na obálce knihy klasika moderní japonské literatury Masudžiho Ibuseho (1898-1993) zůstal z tohoto Hokusaiova dřevořezu jen detail Velké vlny bez lidí i bez hory. V obou obsažených novelách skutečně mořský živel, pohyb a nestálost převládají, obě se dokonce odehrávají v dobách, kdy veškeré pevné a vysoké jistoty z obzoru mizí. Na druhou stranu Ibuseho postavy nejsou tak zaměnitelné jako na Hokusaiově momentce. A to i přesto, že je obrovská vlna moře, války a dějin strhla a odnesla někam, kam rozhodně neměly namířeno.
Vyhnanci
Novela Vlnění válečných let (1938) se vrací k velké historicko-legendární látce: k strmému vzestupu a pádu rodu Tairů. V polovině 12. století Tairové vyvraždili mocenské rivaly z rodu Minamotů a politickými sňatky se přiblížili až na dosah trůnu. Ovšem v roce 1180 Joritomo z Minamotů zahájil odvetné tažení, které vyvrcholilo v roce 1185 námořní bitvou u Dannoury. Tairové v ní buď padli, nebo spáchali sebevraždu. Ve vlnách takto zahynul i dětský císař Antoku s dvorní dámou. Srdceryvný Příběh rodu Tairů, tradovaný slepými hráči na loutnu, však Ibuse vypráví jinak – k tragédii v Dannouře ani nedospěje. Dojetí u Ibuseho nemá původ ve smrti, jejíž neodvratnost si vypravěč Tomoakira, šestnáctiletý šlechtic z rodu Tairů, postavený do čela vojska, jasně uvědomuje. Vyprávění, stylizované jako jeho deník, dojímá naopak pozorností k životu.
Vidíme například, jak tři šlechtici na útěku musejí přeplavat na koních k přetíženému korábu a koně nechat ve vodě. „Moje posádka mávala luky a křičela na koně, aby se vrátili k pobřeží, ale oni se jeden jako druhý toužebně dívali po svých pánech a vytrvale plavali za lodí... Pán z Nagata vložil šíp do tětivy, napjal luk a zamířil na svého koně. Pak zašeptal: ,Jak to zvíře znám, poplave za mnou, dokud se neutopí...‘ A přece nevystřelil. Opřel luk o lodní bok a vysvětlil nám, že tětiva zvlhla v tříšti příboje a je k ničemu. Ulevilo se nám.“
Detailní záběry, viděné z hloubky, ale bez afektů, skládají celou prózu. Tak sledujeme Tomoakirovy komicky nesmělé námluvy s vesnickou dívkou pod starou hrušní a jejich jedinou schůzku na pobřeží, které už brzo zalije příliv. Nebo spatříme kurýra, jak si snímá helmu, utře si pot a se zájmem se zadívá z věže na zátoku s loděmi a podzimní krajinou. Jindy vnímáme divokou radost běžce Sedmimílového Džiródžiho, když mu pán dovolí vyšplhat z posledních sil na kopec. Anebo gesto zkušeného bojovníka Mijadžiho, který večer sedí mlčky se svým mladičkým velitelem a rozhrabuje mu oheň, aby viděl na zapisování deníku.
Trosečníci
Druhá novela, Příběh trosečníka Johna Mandžiróa (1937), má rovněž základ ve skutečné události. Pětice rybářů z provincie Tosa ztroskotá roku 1841 v bouři a zachrání se na pustém ostrůvku. Po půl roce je vysvobodí americká velrybářská loď kapitána Whitfielda. V té době jsou japonské ostrovy uzavřeny všemu cizímu – lidem, mravům i myšlenkám. Postupně se pět Japonců dostane na Havaj, John Mandžiró dokonce do Ameriky, kde mu kapitán zajistí vzdělání. I John se stává velrybářem, ale touží se vrátit. Po deseti letech konečně doputuje se dvěma druhy k domovským břehům, ale lidé je přijímají zdráhavě. Do převratných reforem Meidži (1868), jimiž se Japonsko otevře světu, přitom zbývá jen několik let. A John se – jako snad jediný Japonec mluvící anglicky - stává prvním zprostředkovatelem dorozumění s Američany.
Vyprávění ve třetí osobě se blíží dokumentu či kronice, objevují se v něm dokonce úryvky z dobového tisku. I zde stojí v popředí živí lidé: John i kapitán Whitfield, kteří plují za svým snem. Ani oni nesní o zápisu do dějin, ale o lovu velryb, návratu domů a dalším lovu velryb.
Velrybář
Japanolog a překladatel Antonín Líman, který žije od roku 1967 v Kanadě, si touto knihou zřejmě také splnil sen. Díla, která od poloviny 90. let zprostředkoval českým čtenářům, lze přirovnat k velrybám v moři japonského písemnictví: mj. jeho výbor z haiku Pár much a já (1996), Bašóův deník Úzká stezka do vnitrozemí (2000, 2006), román nositele Nobelovy ceny Jasunariho Kawabaty Hlas hory (2002) a především monumentální soubor Manjóšú: deset tisíc listů ze starého Japonska, který postupně vydává od roku 2001.
Ibuseho Líman osobně znal, před čtyřmi lety vydal česky a nyní i anglicky rozsáhlou monografii Paměť století: Ibuse Masudži.
Mistrovské Vlnění válečných let v ní označil za Ibuseho nejmilejší práci. Autor ji psal jedenáct let: hrdina a jeho styl sice ve válečné fikci dozrávají bleskově, ale tvůrce musel k této zralosti dospět ve skutečnosti. Novelu o vyhnancích, kteří jdou bez iluzí na porážku, ale umějí si vážit života, vydal nedlouho před vstupem Japonska do útočné války. Navenek působí jako dílo klidné a kolébavé, ale v hloubi zneklidňuje jako skeptické názory, které jedna z hlavních postav, mnich-voják Kakutan, pronáší s pohledem k nebi „podivně bezstarostným tónem“. Mraky, které přitom Kakutan vidí, se „vysmívají všem našim teoriím“. A všem našim historiím se jemně vysmívají Ibuseho historické prózy.
HODNOCENÍ LN ***** Masudži Ibuse: Na vlnách Překlad a doslov Antonín Líman, Paseka, Praha a Litomyšl 2008, 184 stran
