Jsem už sice stará bába, ale musela bych se stydět, kdybych to vzdala, pane redaktore! Před svou tetou, která umřela dřív, než se dožila spravedlnosti, i před všema předkama, který okradli komunisti hned dvakrát.“
Zatímco paní B. hřímá do telefonu, sleduji po očku přímý přenos z parlamentu. Přežije vláda, nebo ne? Teď se zdá, že ne. Že ji pošlou do pekla zelené rebelky. Chci ale, aby přežila? Morava, Wolf, Tlustý, kostlivec vedle kostlivce. A dalíkovské šarády nádavkem.
„Že nám ten mlýn komunisti ukradli poprvé v roce padesát tři – co se dá dělat, že? Daleko horší bylo, že strýc šel do lágru. Rehabilitovali ho v jedenadevadesátým, bohužel už posmrtně... Ale že nám ten mlýn ukradnou podruhý v roce devadesát čtyři, pět let po revoluci – no věřil byste tomu?“
„Jak – ukradli podruhé? To už přece žádnou moc neměli!“
Trochu se v tom toku rozčileného hlasu ztrácím. Navíc to teď vypadá, že snad vláda díky Ranincovi přežije. Možná je to lepší. Kdoví, jaký by to mělo vliv na předsednictví EU. A na radar. A na privatizaci ČSA. To ať se Topolánek radši jezdí koupat s Berlusconim než Paroubek s Putinem. A Don Číčo ať raději pilotuje jen labutě na matějské… „Ale měli, pane redaktore! Přestože nám ten mlýn pozemkovej fond v roce devadesát dva vrátil, soudkyně JUDr. J., bývalá komunistka, ho přiřkla v privatizaci bývalýmu komunistickýmu papalášovi soudruhu V. Aby ne, když na tom mlýně za komunistů dvacet let řediteloval!“
„No dobře. Ale to už je sedmnáct let. Proč nám to téma nabízíte až teď?“
Zase se ztrácím. Hlasuje Schwippel. Muž, kterého nikdo nezná, rozhoduje o budoucnosti všech... Ať jdou do háje! Je to už tři roky, co jsem psal, že naše volební období by se mohla zkrátit na polovinu. Že přece nejde vůbec o nějaký čas na vize nebo na reformy. Jde o to využít moc. K vlastnímu prospěchu. A k tomu, aby se zdiskreditovali jedni nebo druzí, dva roky úplně stačí. Hm, tenkrát jsem to myslel jako nadsázku. Mezitím se to naplnilo. Která vláda od sarajevského atentátu dožila bez problémů?
„Proč? No protože ani po sedmnácti letech ten spor není dořešen, pane redaktore!“ křičí hlas v telefonu. Chudinka stará, asi už nedoslýchá. Ale elánu má naštěstí pořád ještě dost. „Chápete to? Teta, co ho vedla, umřela, já, její závětní dědička, jsem dosáhla jen toho, že mám teď tři sta šedesát tisíc dluhů! A kdo vítězí? Můžete třikrát hádat. Nezapomenete na mě, pane redaktore? Aspoň vy!“
Nezapomenu, paní B. Vzpomenu si na vás vždycky, až se jedni nebo druzí teď budou zase kasat, co všechno zvládli, když naposled vládli. A třetí se budou chystat na Hrad…
***
Možná je to lepší. Kdoví, jaký by to mělo vliv na předsednictví EU. A na radar. A na privatizaci ČSA. To ať se Topolánek radši jezdí koupat s Berlusconim než Paroubek s Putinem. A Don Číčo ať raději pilotuje jen labutě na matějské…
